Dům, který měl být naším domovem: Když rodina zradí

„Tohle je podvod! Nikdy bych nevěřila, že to uděláš, Lenko!“ křičela jsem, zatímco mi v ruce svíraly papíry od advokáta. Stála jsem v kuchyni našeho nového domu, ještě vonícího čerstvou barvou, a dívala se na svou sestru, která se na mě dívala s ledovým klidem. Vedle ní stál její muž Petr, ruce zkřížené na prsou, a v očích měl výraz, který jsem u něj nikdy předtím neviděla.

Všechno začalo tak nevinně. Po letech šetření, odříkání a nekonečných přesčasů jsme s manželem Tomášem konečně našli dům, který jsme si vysnili. Malý bílý domek na kraji Berouna, s jabloní na zahradě a starou kůlnou, kterou jsme chtěli proměnit v ateliér. Byli jsme šťastní. Až do chvíle, kdy se do všeho vložila má sestra Lenka.

Lenka byla vždycky ta ambicióznější z nás dvou. Vždycky věděla, co chce, a šla si za tím bez ohledu na následky. Já byla ta „hodná“, co ustupuje, co pomáhá, co půjčuje peníze a nikdy se neptá proč. Když jsme jí s Tomášem ukázali náš nový dům, tvářila se nadšeně. „To je nádhera! Takový dům bych si taky přála,“ řekla tehdy a já jí věřila.

Jenže pak začaly zvláštní telefonáty. Nejprve mi volala máma: „Lenka říká, že jste si ten dům koupili moc draze. Prý jste se nechali napálit.“ Pak se ozvala teta: „Slyšela jsem, že ten dům má nějaké právní problémy.“ Nechápala jsem, odkud se ty řeči berou. Tomáš byl z toho nervózní, ale já ho uklidňovala: „To je jen Lenka. Ona vždycky všechno komentuje.“

Jenže pak přišel dopis od advokáta. Prý je na dům uvalena zástava kvůli dluhům předchozího majitele – informace, kterou nám realitní kancelář zatajila. A právě v tu chvíli se Lenka s Petrem objevili u nás doma s nabídkou: „My vám pomůžeme. Koupíme ten dům na sebe a vy nám ho budete splácet.“

Byla jsem v šoku. „Proč byste to dělali?“ ptala jsem se. Lenka se usmála: „Jsme přece rodina.“ Tomáš byl proti tomu od začátku: „Tohle smrdí.“ Ale já… já chtěla věřit, že sestra by mi nikdy neublížila.

Podepsali jsme smlouvu. Dům byl najednou psaný na Lenku a Petra. A pak se všechno změnilo. Najednou jsme museli platit vyšší splátky, Petr nám začal vyhrožovat vystěhováním kvůli každému zpoždění. Lenka mi přestala brát telefony. Máma mi řekla: „Lenka říká, že jste nevděční.“

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a brečela do hrnku čaje. Tomáš mě objal: „Musíme bojovat. Tohle je náš domov.“ Ale já už neměla sílu.

Pak přišla ta nejhorší rána – dopis od exekutora. Petr s Lenkou si na dům vzali další půjčku bez našeho vědomí a nespláceli ji. Hrozilo nám vystěhování.

Rozhodla jsem se jít za Lenkou osobně. Seděla u stolu v jejich bytě na Jižním Městě a tvářila se znuděně. „Co chceš?“ zeptala se bez emocí.

„Proč to děláš? Vždyť jsme sestry!“ vykřikla jsem.

Lenka pokrčila rameny: „Měla jsi být opatrnější. Svět není fér.“

V tu chvíli ve mně něco prasklo. Odešla jsem bez rozloučení.

Začal boj o dům – soudy, právníci, nekonečné papírování. Rodina se rozdělila na dva tábory: jedni stáli za mnou, druzí za Lenkou. Máma plakala do telefonu: „Proč jste se tak rozhádaly?“

Po měsících stresu a bezesných nocí jsme s Tomášem nakonec dům zachránili – za cenu posledních úspor a půjčky od kamarádky Jany. S Lenkou už nemluvím.

Někdy večer sedím na zahradě pod jabloní a přemýšlím: Stojí rodina opravdu za všechno? Nebo je někdy lepší chránit sebe a své štěstí i za cenu ztráty těch nejbližších?

Co byste udělali vy? Dá se taková zrada někdy odpustit?