Dům rozdělený: Život pod jednou střechou s tchánem po smrti tchyně

„Proč jsi mi nikdy neřekla, že je tohle tak těžké?“ vyhrkla jsem na mámu do telefonu, zatímco jsem se snažila potichu zavřít dveře do ložnice, aby mě neslyšel. V pozadí bylo slyšet tlumené bouchání hrnců – můj tchán, pan Jaroslav, zase hledal něco v kuchyni a přitom nadával na nepořádek. Bylo to už půl roku, co nám odešla paní Marie, moje tchyně, a od té doby se náš dům změnil v bitevní pole.

Když jsme se s Petrem rozhodli postavit velký dům na okraji Plzně a pozvat jeho rodiče, všichni nám říkali, že jsme blázni. Ale Marie byla laskavá žena, která mě přijala jako vlastní dceru. Společné večeře, pečení vánočního cukroví, dokonce i společné sledování Ordinace v růžové zahradě – všechno bylo tak přirozené. Jaroslav byl tichý, uzavřený muž, který většinu času trávil v dílně nebo na zahradě. Všechno klapalo.

Pak ale přišla ta rána – Marie dostala mrtvici a během týdne odešla. Dům potemněl. Petr se uzavřel do sebe, děti byly zmatené a já… já jsem najednou byla jediná žena v domě. Jaroslav začal být podrážděný, všechno mu vadilo. „Proč je tu zase ten nepořádek? Kdo mi vzal šroubovák? Proč není večeře v šest?“ Každý den jsem cítila, jak se napětí stupňuje.

Jednoho večera jsem seděla u stolu a snažila se pomoci dceři Aničce s úkolem z češtiny. Jaroslav přišel domů, zabouchl dveře a bez pozdravu začal: „Zase jsi zapomněla koupit pivo? Marie by na to nikdy nezapomněla.“ Ztuhla jsem. Anička se na mě podívala s obavou v očích. „Dědo, maminka toho má hodně,“ špitla. Jaroslav ji ignoroval a odešel do svého pokoje.

Petr se večer snažil situaci uklidnit: „Tati to nemyslí zle. Je prostě ztracený bez mámy.“ Ale já už toho měla dost. „A co já? Já tu nejsem služka! Každý den poslouchám výčitky a urážky. Takhle to dál nejde!“ vybuchla jsem.

Další týdny byly jako na houpačce. Snažila jsem se být trpělivá – vařila jsem jeho oblíbené jídlo, uklízela dílnu, dokonce jsem mu koupila nové pivo. Ale nic nepomáhalo. Jednou večer jsem slyšela, jak si povídá s Petrem: „Ta tvoje žena nikdy nebude jako Marie.“ Slzy mi vyhrkly do očí.

Začala jsem uvažovat o tom, že se odstěhujeme. Ale děti milovaly dědu a Petr by nikdy nesouhlasil. Jednoho dne jsem se rozhodla – musím to vyřešit jinak.

Začala jsem s Jaroslavem mluvit přímo. „Pane Jaroslave, vím, že vám chybí Marie. Mně taky. Ale nemůžu být ona. Jsem Jana a snažím se dělat to nejlepší pro naši rodinu.“ Podíval se na mě překvapeně, chvíli mlčel a pak jen zamumlal: „To není tak jednoduché.“

Začala jsem ho zapojovat do běžných věcí – poprosila jsem ho o pomoc s opravou plotu, vzala ho s dětmi na houby do lesa. Nejdřív byl odtažitý, ale když viděl Aničku radovat se z nalezeného hřibu a malého Tomáška, jak mu pomáhá nosit košík, něco v něm povolilo.

Jednou večer přišel za mnou do kuchyně: „Jano… promiň mi ty řeči. Já prostě nevím, jak bez ní žít.“ Sedli jsme si spolu ke stolu a poprvé za celou dobu jsme si povídali – o Marii, o tom, jak ji poznal na tancovačce v Sušici, o tom, jaké měl sny pro jejich rodinu.

Od té chvíle se atmosféra doma začala měnit. Jaroslav už nebyl tak mrzutý, začal vařit své legendární bramboráky pro děti a dokonce mě naučil dělat domácí utopence podle Mariina receptu. Petr byl šťastný, že je doma zase klid a děti měly zpátky svého dědu.

Nebylo to jednoduché – někdy přišly hádky kvůli maličkostem, někdy jsme si lezli na nervy. Ale naučili jsme se spolu mluvit a respektovat jeden druhého.

Dnes už vím, že máma měla pravdu – společné bydlení s rodinou není pro každého. Ale když člověk najde odvahu otevřít srdce a mluvit o svých pocitech, může i ten nejrozbitější dům znovu ožít.

Někdy si večer sednu na terasu s hrnkem čaje a přemýšlím: Kolik rodin kolem nás řeší stejné věci? Proč je tak těžké říct si o pomoc nebo přiznat bolest? Možná kdybychom byli upřímnější sami k sobě i k ostatním, žilo by se nám všem líp… Co myslíte vy?