Dvě ženy, jedno srdce: Pravda za nemocničními dveřmi

„Paní Nováková, pojďte dál.“ Sestřička mě volá do ordinace, ale já sedím jako přikovaná na tvrdé židli v přeplněné čekárně vinohradské nemocnice. V ruce žmoulám kapesník a snažím se uklidnit dech. Vedle mě sedí muž, kterého jsem milovala dvacet let. A naproti nám – žena, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Ale ona zná jeho jméno. A on zná její.

„Martine, proč mi neřekneš, kdo to je?“ šeptám mu naléhavě, když se její pohled střetne s mým. Je v něm něco známého, něco bolestivě povědomého. Martin uhýbá očima a jeho ruce se třesou. „To je jen známá…“ zamumlá. Ale v tu chvíli už vím, že lže.

Všechno začalo před měsícem. Martin začal být unavený, podrážděný, často odcházel z domu s výmluvou na práci. Myslela jsem si, že je to kvůli jeho zdraví – poslední dobou si stěžoval na bolesti na hrudi. Přemlouvala jsem ho, ať jde k doktorovi. Nakonec svolil a dnes jsme tu spolu. Jenže místo úlevy cítím jen tíhu v žaludku.

Sestřička znovu volá mé jméno. Zvednu se a jdu za ní do ordinace. Martin zůstává v čekárně – s ní. S ženou, která mi rozbila život.

Doktor mi vysvětluje výsledky testů. Slyším jeho hlas jako z dálky: „Vaše srdce je v pořádku, paní Nováková. Ale musíte si dávat pozor na stres.“ Usměje se na mě povzbudivě, ale já mám pocit, že se dusím. Když vycházím zpátky do čekárny, vidím je spolu – ona drží Martina za ruku a šeptá mu něco do ucha.

„Kdo jsi?“ vyhrknu na ni dřív, než si to stihnu rozmyslet. Všichni v čekárně se otočí. Žena vstane a podívá se mi zpříma do očí: „Jmenuju se Petra. S Martinem jsme spolu už pět let.“

V tu chvíli se mi podlomí kolena. Martin mě chytí za paži, ale já ho odstrčím. „Pět let? Celou tu dobu jsi mě podváděl?“ hlas se mi třese a slzy mi stékají po tváři.

Petra se nadechne: „Nechtěla jsem ti ublížit. Ale Martin… slíbil mi, že to vyřeší.“

„Vyřeší?“ zasměju se hořce. „Co chceš řešit? Máme spolu dvě děti! Máme společný dům! Celý život!“

Martin mlčí. Vypadá zlomeněji než já. „Chtěl jsem ti to říct… Ale nikdy nebyl správný čas.“

V čekárně je ticho, jen někde v rohu pláče malé dítě. Cítím pohledy ostatních lidí na svých zádech jako bodce.

Utíkám ven na chodbu a opírám se o studenou zeď. Hlavou mi běží vzpomínky – první rande na Petříně, svatba v malém kostelíku v Počernicích, narození našich dětí… A teď tohle.

Za chvíli za mnou přijde Martin. „Jano… prosím tě…“

„Nech mě být,“ syknu na něj. „Jak jsi mohl? Jak jsi mohl žít dva životy? A co děti? Co jim řekneš?“

Martin si sedne na lavičku vedle mě a složí hlavu do dlaní. „Nevím… Já už nevím nic.“

V tu chvíli přichází i Petra. „Jano… vím, že mě nenávidíš. Ale já… taky jsem jen člověk. Taky mám city.“

Podívám se na ni a poprvé vidím ženu, která je stejně zlomená jako já. Možná ještě víc – ona nikdy neměla to, co jsem měla já: rodinu, jistotu, domov.

„A co teď?“ zeptám se tiše.

Petra pokrčí rameny: „Já nevím. Ale nechci ti brát děti ani domov. Jen jsem chtěla pravdu.“

Martin mlčí. Všichni tři sedíme na chodbě nemocnice jako cizinci, které spojila jedna lež.

Když přijdu domů, děti už spí. Sednu si do kuchyně a dívám se na jejich fotky na lednici. Přemýšlím, jestli jim mám říct pravdu hned, nebo počkat až ráno.

Celou noc nespím. Přemítám o tom, kde jsem udělala chybu. Byla jsem moc důvěřivá? Nebo jsme se odcizili už dávno?

Ráno sedíme všichni u snídaně a já cítím napětí ve vzduchu. Martin mlčí a děti si šeptají mezi sebou.

„Děti,“ začnu opatrně, „musíme si promluvit.“

A tak začíná nová kapitola našeho života – bez lží, ale s bolestí.

Někdy si říkám: Kdo vlastně jsem bez něj? A dokážu ještě někdy někomu věřit? Co byste udělali vy na mém místě?