Dvojčata přišla na svět, ale stín minulosti kalí naši radost

„Kdo jsi? Co chceš od mých dětí?“ vykřikla jsem do tmy, když jsem v noci zaslechla šramot za dveřmi dětského pokoje. Srdce mi bušilo až v krku a ruce se mi třásly, když jsem popadla mobil a rozsvítila displej. Bylo půl třetí ráno. Dvojčata – můj syn Matěj a dcera Tereza – spala klidně dál, ale já cítila, jak se mi po zádech rozlévá ledový pot.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít děti sama. Ale když mi bylo šestatřicet a po dalším nevydařeném vztahu jsem seděla na lavičce v parku u Letné, rozhodla jsem se: budu matkou, i kdybych měla být sama. Umělé oplodnění nebylo jednoduché rozhodnutí, ale věděla jsem, že to zvládnu. Moje máma sice kroutila hlavou a táta se mnou měsíc nemluvil, ale já byla přesvědčená, že je to správná cesta.

Porod byl těžký, ale když mi položili na hruď dvě malá tělíčka, svět se na chvíli zastavil. Byla jsem šťastná. Jenže už v porodnici jsem měla zvláštní pocit – jako by mě někdo pozoroval. Myslela jsem si, že je to jen únava a hormony. Ale ten pocit nezmizel ani doma na Žižkově.

První týdny byly náročné. Spala jsem po hodinách, kojila, přebalovala a snažila se nezbláznit z nekonečných rad od babičky Jany a tety Aleny. Jednou večer, když jsem konečně usnula na gauči, mě probudilo slabé zaklepání na okno. Bylo to v pátém patře! Připadala jsem si paranoidní, ale když jsem šla zkontrolovat děti, všimla jsem si na parapetu otisku dlaně.

Začala jsem být nervózní. Všude jsem zamykala dveře, kontrolovala okna a prosila sousedku paní Novotnou, aby občas nakoukla. Ale pak přišel ten večer, kdy jsem za dveřmi dětského pokoje zahlédla stín. Než jsem stihla otevřít dveře, byl pryč.

Začala jsem pátrat. Prohrabávala jsem staré rodinné fotky a narazila na snímek muže, kterého jsem nepoznávala. Měl tmavé oči jako Matěj a stejný úsměv jako Tereza. Fotka byla podepsaná: «Pavel 1985». Zeptala jsem se mámy, kdo to je.

„To je tvůj strýc Pavel,“ řekla tiše máma a sklopila oči. „Zmizel před lety. Nikdy jsme o něm nemluvili.“

Začala jsem zjišťovat víc. Volala jsem tetě Aleně, která mi po několika sklenkách vína řekla: „Pavel byl jiný… měl problémy s psychikou. Po smrti babičky utekl z domova a už se nevrátil.“

V noci se mi zdálo o Pavlovi – stál u postýlky mých dětí a šeptal: „Musíš vědět pravdu.“ Ráno jsem našla pod dveřmi lístek: «Odpusť mi.» Písmo bylo roztřesené.

Začala jsem být zoufalá. Máma odmítala mluvit, táta jen mávl rukou: „To jsou staré věci.“ Ale já cítila, že minulost mě dohání.

Jednoho dne mi volala sousedka paní Novotná: „Kláro, někdo se ptal na vás a vaše děti dole u vchodu. Říkal, že je váš příbuzný.“

Rozhodla jsem se jít na policii. Policista byl milý, ale moc mi nepomohl: „Pokud vám nikdo nevyhrožuje nebo nevnikl do bytu, nemůžeme nic dělat.“

Začala jsem být paranoidní. Každý zvuk v domě mě děsil. Dvojčata začala být neklidná – Matěj v noci plakal a Tereza se budila s křikem.

Jednou večer zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stál muž – šedivé vlasy, unavené oči. „Jsem Pavel,“ řekl tiše.

Chtěla jsem zavřít dveře, ale něco ve mně mě zastavilo.

„Proč jste tady?“ vyhrkla jsem.

„Chtěl jsem vás vidět… Chtěl jsem vědět, jestli jste šťastná,“ zašeptal.

Pozvala jsem ho dál. Seděli jsme v kuchyni a on mi vyprávěl svůj příběh – jak utekl z domova kvůli hádkám s mým otcem, jak žil roky na ulici a jak sledoval naši rodinu zpovzdálí.

„Nikdy jsem neměl odvahu vrátit se,“ řekl Pavel a v očích měl slzy. „Ale když jsem viděl vaše děti… něco ve mně se zlomilo.“

Byla jsem zmatená i dojatá zároveň. Chtěla jsem ho nenávidět za to, že nás strašil, ale zároveň mi ho bylo líto.

Máma přijela druhý den. Když Pavla uviděla, rozplakala se: „Myslela jsem, že jsi mrtvý…“

Seděli jsme všichni v kuchyni – já, máma i Pavel – a poprvé po letech jsme mluvili o věcech, které byly dlouho tabu.

Pavel slíbil, že už nás nebude sledovat ani strašit. Začal chodit na terapie a pomalu si hledal cestu zpátky do života i do rodiny.

Dvojčata si ho oblíbila – Matěj mu říkal «děda» a Tereza mu nosila obrázky.

Někdy večer sedím u postýlky svých dětí a přemýšlím: Kolik tajemství ještě naše rodina skrývá? A kolik odvahy je potřeba k tomu je odhalit?

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit člověku, který vás roky strašil kvůli svému vlastnímu strachu?