Hladová sousedka, která nikdy nenašla klid: Příběh z paneláku na Jižáku

„Mami, proč zase brečí?“ šeptal jsem, když jsem slyšel tiché vzlyky za tenkou stěnou našeho bytu. Bylo mi tehdy dvanáct a v paneláku na Jižním Městě jsem už dávno poznal, že stěny mají uši – a že někdy slyší víc, než bych si přál. Máma jen zavrtěla hlavou a tiše mi podala krajíc chleba se sýrem. „Zanes to Klárce, prosím tě. A neříkej nic jejímu tátovi.“

Když jsem zaklepal na dveře Novotných, otevřela mi paní Novotná s očima zarudlýma od pláče. „Dobrý den, paní Novotná… maminka posílá svačinu pro Klárku,“ koktal jsem a cítil, jak mi hoří tváře studem i soucitem. Klárka se objevila za jejími zády – malá, bledá holka s velkýma očima, které vypadaly, jako by už dávno přestaly věřit na pohádky. „Děkuju,“ zašeptala a vzala si chleba s takovou vděčností, až mě to bodlo u srdce.

V našem domě se o Novotných šeptalo. Pan Novotný byl kdysi elektrikář, ale teď už ho nikdo neviděl chodit do práce. Zato do večerky pro pivo chodil pravidelně. Někdy v noci řval na celou chodbu, jindy bylo ticho až příliš tíživé. Máma říkala, že je to nemoc – alkoholismus – a že je to horší než rakovina, protože ničí všechno kolem.

Jednoho večera jsem slyšel hádku tak hlasitou, že se třásly skleničky ve vitríně. „Nech ji být! Je to ještě dítě!“ křičela paní Novotná. Pak rána a ticho. Máma mě objala a šeptala: „Nesmíme se do toho plést, rozumíš? Jinak by to mohlo být ještě horší.“ Ale já jsem nemohl spát. Představoval jsem si Klárku, jak sedí ve tmě a bojí se dýchat.

Dny plynuly a já jsem si začal všímat detailů. Klárka chodila do školy v těch samých šatech, často bez svačiny. Když jsme měli ve škole oběd navíc, vždycky jsem jí ho nenápadně podstrčil. Jednou mi poděkovala tak tiše, že jsem skoro neslyšel její hlas: „Jsi hodnej…“

Jednoho dne jsem ji našel sedět na schodech před domem. Byla zima a ona měla jen tenkou mikinu. „Klárko, proč nejsi doma?“ zeptal jsem se opatrně. Pokrčila rameny: „Táta je zase naštvanej…“

„A maminka?“

„Pláče.“

Sedli jsme si vedle sebe a já jí půjčil svou bundu. „Víš, že kdyby něco, můžeš přijít k nám?“ řekl jsem jí. Přikývla, ale v očích měla prázdno.

Jednou přišla sociální pracovnice. Slyšel jsem ji mluvit s paní Novotnou na chodbě: „Musíte něco udělat, jinak vám Klárku vezmeme.“ Paní Novotná brečela a prosila: „On není zlý člověk… jenom… prostě pije.“ Sociální pracovnice odešla a já viděl, jak paní Novotná sklouzla po zdi na zem a objala Klárku tak pevně, jako by ji chtěla ochránit před celým světem.

Následující týdny byly ještě horší. Pan Novotný začal být agresivnější i na chodbě. Jednou mě chytil za rameno: „Co furt čumíš? Myslíš si, že jsi lepší než já?“ Bál jsem se ho, ale zároveň mi ho bylo líto. Viděl jsem v jeho očích zoufalství i vztek.

Jedné noci přišla policie. Svítili baterkami na chodbu a odvedli pana Novotného v poutech. Klárka stála u dveří a třásla se zimou i strachem. Máma ji vzala k nám domů a dala jí teplý čaj. „Teď už bude líp,“ slíbila jí tiše.

Ale nebylo. Paní Novotná byla jako tělo bez duše. Klárka se stáhla do sebe ještě víc. Ve škole byla tichá, neodpovídala učitelům ani spolužákům. Jednou jsem ji našel na hřišti za domem, jak si kreslí do hlíny kruhy prstem.

„Proč jsi smutná?“ zeptal jsem se.

„Táta je pryč… ale stejně mám pořád hlad,“ odpověděla tiše.

„Myslíš jídlo?“

Zavrtěla hlavou: „Ne… mám hlad po klidu.“

Ten večer jsem dlouho nemohl usnout. Přemýšlel jsem o tom, jak je možné, že někdo může být tak blízko – přes jednu zeď – a přesto mu není pomoci. Máma říkala, že některé věci prostě nezměníme. Ale já tomu nechtěl věřit.

Časem se pan Novotný vrátil z protialkoholní léčebny. Vydržel střízlivý asi měsíc. Pak všechno začalo znovu – hádky, pláč, hlad.

Jednoho dne jsme našli Klárku s maminkou sbalené na chodbě s igelitkami v ruce. „Odcházíme,“ řekla paní Novotná mámě se slzami v očích. „Už to dál nejde.“

Dlouho po jejich odchodu zůstalo v našem bytě ticho a prázdno. Když teď slyším někde za zdí dětský pláč nebo hádku dospělých, vždycky si vzpomenu na Klárku a její hlad po klidu.

Někdy si říkám: Mohl jsem udělat víc? Nebo jsme všichni jenom bezmocní svědci cizí bolesti? Co byste udělali vy na mém místě?