Hořkost ztracené důvěry: Dcera, která objevila matčino tajemství

„Mami, proč jsi mi zase lhala?“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do kuchyně a spatřila ji, jak se třese u stolu. V ruce svírala hrnek s kafem, ale oči měla sklopené, jako by se bála mého pohledu. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi hroutí celý svět. Po tolika měsících, kdy jsem jí nosila léky, platila účty a odříkala si vlastní radosti, abych jí pomohla zvládnout nemocné srdce, jsem právě zjistila pravdu.

Bylo to včera večer. Vracela jsem se z noční směny v nemocnici a všimla si, že v popelnici před domem je vyhozených několik prázdných lahví od vodky. Nevěnovala jsem tomu pozornost – sousedé si občas rádi přihnou. Ale když jsem ráno hledala její recepty na léky a místo nich našla schované účtenky z večerky a prázdné krabičky od prášků na spaní, začalo mi to docházet.

„Já… já jsem nechtěla…“ začala mamka tiše, ale nedokázala dokončit větu. Vždycky byla silná žena. Po tátově smrti držela rodinu pohromadě, i když jsme měli hluboko do kapsy. Ale poslední roky se něco změnilo. Byla unavená, podrážděná a často zapomínala na běžné věci. Myslela jsem si, že je to stáří a nemoc. Nikdy by mě nenapadlo, že za tím může být něco jiného.

„Kolik jsi toho vypila?“ zeptala jsem se tiše. Snažila jsem se neplakat, ale hlas se mi třásl. Mamka se rozplakala. „Já už nevím… Někdy je to jediný způsob, jak usnout…“

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem jí vařila čaj a přesvědčovala ji, že všechno bude dobré. Na dny, kdy jsem si brala přesčasy, abych měla na její léky. Na chvíle, kdy jsem odmítala pozvání kamarádů, protože jsem měla pocit, že mě doma potřebuje. A teď mi došlo, že místo toho, abych jí pomáhala uzdravit se, jsem jí vlastně pomáhala ničit samu sebe.

„Proč jsi mi to neřekla?“ zašeptala jsem. „Mohly jsme to řešit spolu…“

Mamka jen zavrtěla hlavou. „Styděla jsem se… Nechtěla jsem tě zklamat. Pořád jsi pro mě ta malá holka, co potřebuje mámu.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Cítila jsem vztek i bezmoc zároveň. Jak dlouho už to trvá? Kolik peněz z mé výplaty skončilo v lahvích místo v lékárně? A hlavně – co teď?

Zavolala jsem své sestře Janě. Ta už roky žije v Brně a s mámou se moc nestýká. Když slyšela můj hlas, hned poznala, že je zle.

„Co se děje?“ ptala se naléhavě.

„Mamka… pije,“ řekla jsem napůl šeptem.

Na druhém konci bylo ticho. Pak Jana povzdechla: „Já si toho všimla už před dvěma lety, když jsem přijela na Vánoce. Ale myslela jsem, že přestane…“

„Proč jsi mi nic neřekla?“ vyjela jsem na ni.

„Chtěla jsem tě chránit,“ odpověděla smutně.

Najednou mi došlo, že jsme všechny žily ve lži – každá trochu jinak. Já v iluzi, že mamku zachraňuju; Jana v naději, že problém zmizí sám; a mamka v zoufalství a studu.

Další dny byly jako zlý sen. Mamka slibovala, že přestane pít. Já jí chtěla věřit – vždyť je to moje máma! Ale pokaždé, když jsem přišla domů a ucítila slabý závan alkoholu nebo našla další schovanou lahev pod postelí, cítila jsem jen větší bezmoc.

Začaly jsme chodit k psycholožce paní Dvořákové. První sezení bylo hrozné – mamka mlčela a já brečela vzteky i smutkem zároveň.

„Proč jste to dovolila zajít tak daleko?“ ptala se paní Dvořáková jemně.

Mamka jen pokrčila rameny: „Po smrti manžela už nic nemělo smysl… A pak už to nešlo zastavit.“

Cítila jsem vztek na tátu – proč nás opustil tak brzy? Na mamku – proč si raději vybrala lahev než mě? A na sebe – proč jsem si toho nevšimla dřív?

Začaly jsme spolu víc mluvit. Bylo to těžké – každé slovo bolelo jako trn pod kůží. Ale pomalu jsme nacházely cestu zpátky k sobě.

Jednou večer jsme seděly u stolu a mamka řekla: „Děkuju ti, že jsi mě neopustila.“

Podívala jsem se na ni a poprvé po dlouhé době viděla v jejích očích naději.

Ale pořád mám strach. Co když zase sklouzne zpátky? Co když už jí nikdy nebudu moct úplně věřit?

Možná právě proto vám tohle všechno píšu. Protože nevím – dá se vůbec po takové zradě znovu věřit člověku, kterého milujete nejvíc na světě?

Co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit?