Jak jsem přesvědčil tchána, aby zaměstnal mého bratra, a jak to skončilo katastrofou

«Proč jsi to udělal, Tomáši?» ozvalo se z kuchyně, kde stála moje žena Jana s rukama založenýma na prsou. Její oči byly plné zklamání a já věděl, že tentokrát jsem to opravdu přehnal. «Věděl jsi, že Ethan není spolehlivý, a přesto jsi ho přesvědčil, aby ho tvůj otec zaměstnal.»

Stál jsem tam jako opařený, neschopen slova. V hlavě mi vířily myšlenky na to, jak jsem se nechal přemluvit matkou. «Tomáši, prosím tě, pomoz svému bratrovi. Potřebuje práci,» říkala mi stále dokola. A já, jako vždy, podlehl jejímu naléhání.

Ethan byl vždycky tak trochu černá ovce rodiny. Nikdy se mu nedařilo udržet si práci déle než pár měsíců. Ale tentokrát jsem věřil, že by to mohlo být jiné. Můj tchán, pan Novák, vedl úspěšnou stavební firmu a já si myslel, že by Ethan mohl najít své místo právě tam.

«Tome, já ti nevím,» řekl mi tehdy pan Novák, když jsem mu navrhl, aby Ethana zaměstnal. «Ale protože jsi to ty a věřím ti, dám mu šanci.»

První týdny vypadaly slibně. Ethan se zdál být nadšený a dokonce přicházel do práce včas. Ale pak se začaly objevovat problémy. Nejprve malé chyby v projektech, které museli ostatní zaměstnanci opravovat. Potom přišly stížnosti od klientů na jeho chování.

«Tomáši, musíme si promluvit,» řekl mi jednoho dne pan Novák s vážným výrazem ve tváři. «Ethan dnes nepřišel do práce a nikdo neví, kde je.»

Srdce mi kleslo do kalhot. Věděl jsem, že tohle je přesně ten scénář, kterého jsem se obával. Ethan zmizel bez jediného slova a zanechal za sebou chaos.

Doma to bylo ještě horší. Jana byla naštvaná a zklamaná zároveň. «Jak jsi mohl být tak slepý?» ptala se mě znovu a znovu.

Snažil jsem se Ethana najít. Volal jsem mu na mobil, ale ten byl vypnutý. Navštívil jsem jeho byt, ale nikdo tam nebyl. Dokonce jsem se obrátil na jeho přátele, ale nikdo o něm nic nevěděl.

Dny plynuly a já se cítil stále bezmocnější. Moje rodina byla rozpolcená a já nevěděl, jak to napravit.

Jednoho večera jsem seděl u stolu s hlavou v dlaních, když ke mně přišla Jana a položila mi ruku na rameno. «Tome,» řekla tiše, «musíme to nějak vyřešit společně. Nemůžeš za to všechno vinit jen sebe.»

Její slova mě zasáhla hluboko do srdce. Uvědomil jsem si, že i když jsem udělal chybu, nemohu nést celou tíhu světa na svých bedrech.

Nakonec jsme se rozhodli postavit tomu čelem. S Janou jsme navštívili pana Nováka a omluvili se za Ethanovo chování. Slíbil jsem mu, že udělám vše pro to, aby se situace napravila.

A pak jednoho dne zazvonil telefon. Byl to Ethan. «Tome,» řekl s roztřeseným hlasem, «je mi to líto. Potřeboval jsem si dát pauzu a přemýšlet o svém životě.»

Byl jsem rád, že je v pořádku, ale zároveň jsem věděl, že naše rodina bude potřebovat čas na uzdravení.

Když teď sedím a přemýšlím o tom všem, ptám se sám sebe: Udělal bych to znovu? Měl bych více naslouchat svému instinktu? Možná je čas začít důvěřovat svým pocitům více než kdy předtím.