Jedna noc na policejní stanici: Jak matčina starost změnila můj život

„Proč jsi to udělala, Lucie? Proč jsi ho nechala samotného?“ křičela na mě tchyně Marie do telefonu. Byla půlnoc a já jsem se třásla, když jsem držela malou Elišku v náručí. V pozadí jsem slyšela, jak někdo rozbíjí skleničku. „Přijeď hned! Tohle už je moc!“ Její hlas byl plný paniky a výčitek.

Ještě před hodinou jsme seděli všichni u stolu – já, manžel Petr, jeho matka Marie, jeho sestra Jana s manželem a děti. Oslavovali jsme Petrovy narozeniny v našem malém bytě na Žižkově. Všechno bylo v pořádku, dokud se neotevřela další láhev vína. Petr začal být podrážděný, hádal se s Janou kvůli nějaké hlouposti z dětství. Marie se snažila uklidnit situaci, ale místo toho to ještě zhoršila: „Petře, vždycky jsi byl problémový! Kdybys poslouchal Lucii, možná bys nebyl tak nešťastný!“

Petr se zvedl od stolu, bouchl dveřmi a odešel na balkon. Slyšela jsem jeho tiché vzlyky. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už to dál nejde. Poslední měsíce byl Petr čím dál víc uzavřený, podrážděný, pil víc než dřív. Snažila jsem se mu pomoct, ale pokaždé mě odstrčil. „Nech mě být! Ty nikdy nepochopíš, co prožívám!“ křičel na mě nedávno, když jsem mu nabízela pomoc.

Marie mě vždycky obviňovala: „Kdybys byla lepší manželka, Petr by nebyl tak nešťastný.“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že to není tak jednoduché, ale ona mě nikdy neposlouchala. Dnes večer to vyvrcholilo. Petr se vrátil z balkonu a začal rozbíjet talíře. Děti plakaly, Jana křičela na Petra, a já jsem vzala Elišku do náruče a odešla do ložnice.

Za chvíli přišla Marie: „Lucie, musíš něco udělat! On se zblázní! Zavolej policii!“

„To nemůžu… To je přece můj manžel,“ šeptala jsem.

„A co tvoje dítě? Chceš, aby vyrůstala v tomhle?“

Ta slova mě zasáhla jako facka. Vzala jsem telefon a vytočila 158. Ruce se mi třásly. Policista na druhém konci byl klidný: „Paní Novotná, zůstaňte v bezpečí a počkejte na hlídku.“

Za deset minut už byli u nás. Petr seděl na zemi mezi střepy a brečel. Policisté ho odvedli do vedlejšího pokoje. Jeden z nich si ke mně sedl: „Paní, potřebujete pomoct? Máte kam jít?“

V tu chvíli mi došlo, že vlastně nemám. Moje máma zemřela před dvěma lety a s otcem nemluvím od svatby. Přátelé se postupně vytratili – kdo by chtěl poslouchat moje stížnosti na manžela? Zůstala jsem sama s dítětem a s pocitem viny.

Marie mě objala: „Promiň, Lucie… Já jen nechci přijít o syna.“

„A já nechci přijít o sebe,“ odpověděla jsem tiše.

Policisté nás odvezli na stanici kvůli výpovědi. Seděla jsem tam s Eliškou v náručí, kolem samí cizí lidé. Marie vedle mě tiše plakala. Jana volala svému muži: „Petr je v pořádku, jen… prostě už to dál nejde.“

Když jsme konečně mohly odejít, bylo už ráno. Marie mě pozvala k sobě domů: „Pojď aspoň na pár dní k nám.“ Souhlasila jsem – neměla jsem kam jinam jít.

Dny u Marie byly zvláštní. Byla ke mně najednou laskavá, vařila mi čaj a starala se o Elišku. Ale mezi námi viselo napětí. Každý večer jsme seděly v kuchyni a mlčky popíjely kávu.

Jednou večer Marie prolomila ticho: „Víš, Lucie… Já taky nebyla šťastná v manželství. Ale nikdy jsem neměla odvahu odejít.“

Podívala jsem se na ni překvapeně: „Proč jste zůstala?“

„Kvůli dětem. Myslela jsem si, že je to správné. Ale teď vidím, že možná nebylo.“

Ta slova mi rezonovala v hlavě celé dny. Přemýšlela jsem o svém životě – o tom, jak jsem se snažila být dokonalou manželkou a matkou, jak jsem obětovala své sny i přátelství kvůli rodině. A přesto to nestačilo.

Jednoho dne mi volal Petr z léčebny: „Lucie, promiň mi všechno… Já to nezvládám bez tebe.“

„Petře, musíš to zvládnout hlavně kvůli sobě,“ odpověděla jsem.

Po týdnu jsem si sbalila věci a odstěhovala se s Eliškou do podnájmu na Smíchově. Bylo to těžké rozhodnutí – opustit všechno známé a začít znovu sama. Ale poprvé po dlouhé době jsem cítila klid.

Marie mě občas navštěvuje. Přináší Elišce hračky a ptá se mě: „Myslíš, že jsi udělala správně?“

Dívám se na svou dceru a říkám: „Nevím… Ale aspoň teď žiju podle sebe.“

A někdy večer přemýšlím: Kde vlastně končí naše povinnost vůči rodině? A kdy už máme právo myslet jen na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?