Jedno léto na Orlíku, které změnilo všechno: Proč už nikdy nechci jezdit na dovolenou s rodinou mého manžela

„To snad nemyslíš vážně, Jitko! Zase jsi zapomněla koupit pivo?“ ozvalo se z kuchyně a já v tu chvíli měla chuť sbalit kufry a utéct. Bylo to už třetí ráno na chatě u Orlíku a já cítila, jak se mi pod kůží hromadí vztek i bezmoc. Všichni kolem mě – manžel Petr, jeho matka paní Věra, bratr Milan s manželkou Lenkou a jejich dvě děti – jako by automaticky předpokládali, že budu dělat služku.

„Promiň, ale včera jste říkali, že už je piva dost,“ snažila jsem se zachovat klid. Petr se jen ušklíbl a jeho matka protočila oči: „No jo, Jitka. Vždyť ona nikdy moc neposlouchá.“ V tu chvíli jsem měla chuť křičet, ale místo toho jsem sevřela ruce v pěst a šla umýt nádobí po snídani.

Letos jsme se rozhodli, že místo dovolené u moře pojedeme s Petrovou rodinou na chatu k Orlické přehradě. Prý to bude levnější a děti si to užijí. Jenže už první den bylo jasné, že to nebude žádná pohádka. Hned po příjezdu začala paní Věra rozdělovat úkoly – kdo bude vařit, kdo uklízet, kdo se postará o děti. „Jitko, ty jsi doma na mateřské, tak máš nejvíc času,“ rozhodla za mě.

Petr se tvářil, že je všechno v pořádku. Když jsem mu večer v ložnici šeptala, že mi to není příjemné, jen mávl rukou: „Prosím tě, vždyť je to jen týden. Máma je taková, neřeš to.“ Ale já jsem to řešila. Každý den jsem vstávala první a šla spát poslední. Vařila jsem guláš pro osm lidí, myla hory nádobí a mezi tím se snažila zabavit našeho tříletého Filípka. Lenka mi občas pomohla, ale většinou byla s mobilem na terase nebo si šla zaplavat.

Jedno odpoledne přišel Milan s tím, že by bylo fajn udělat grilovačku. „Jitko, skočíš do města pro maso? A vezmi i nějaký salát a pečivo.“ V peněžence jsem měla posledních tisíc korun – zbytek úspor padl na benzín a společný nákup na začátku týdne. „Můžeme se složit?“ navrhla jsem opatrně. Milan se zasmál: „Ale prosím tě, vždyť ty máš mateřskou! My jsme teď měli větší výdaje.“

Cestou do města jsem brečela za volantem. Připadala jsem si jako cizinec ve vlastní rodině. Nikdo neviděl, jak moc mě to bolí – být neustále ta poslední, ta, která musí všechno zvládnout a ještě být vděčná za pár slov uznání.

Večer u grilu se všichni smáli a povídali si o dovolených v Chorvatsku a Itálii. Já seděla stranou a dívala se na Filípka, jak si hraje s kamínky u vody. Petr si ani nevšiml, že jsem smutná. Když jsem mu později řekla, že už to nezvládám, jen pokrčil rameny: „Jitko, vždyť je to rodina. Musíš se přizpůsobit.“

Další den ráno přišla poslední kapka. Paní Věra mi vyčetla, že jsem špatně vyprala ručníky – prý jsou tvrdé a smrdí aviváží. „Tohle by moje generace nikdy nedopustila,“ prohlásila hlasitě před všemi. V tu chvíli jsem bouchla dveřmi od koupelny a rozbrečela se nahlas.

Večer jsem si sedla s Petrem na lavičku u vody. „Petře, já už takhle dál nemůžu,“ řekla jsem tiše. „Tvoje rodina mě nerespektuje a ty mě v tom necháváš samotnou.“ Chvíli mlčel a pak řekl: „Já nevím, co chceš slyšet. Prostě jsou takoví.“

Poslední den dovolené jsem byla rozhodnutá – už nikdy s nimi nikam nepojedu. Když jsme balili věci do auta, paní Věra mi podala igelitku s prázdnými lahvemi: „Jitko, až pojedeš kolem kontejneru…“ Jen jsem ji mlčky vzala a v duchu si slíbila, že příště budu myslet víc na sebe.

Doma jsem si sedla ke stolu a napsala si seznam věcí, které už nikdy nedovolím: Nebudu dělat služku jen proto, že jsem žena. Nebudu platit za všechny jen proto, že mám mateřskou. A hlavně – budu stát sama za sebou.

Od té doby se naše vztahy změnily. S Petrem jsme měli několik dlouhých rozhovorů o tom, co znamená respekt a podpora v manželství. Jeho rodinu vídám méně často – a když už ano, dávám jasně najevo své hranice.

Někdy si říkám: Proč je v českých rodinách tak těžké mluvit o pocitech? Proč máme pocit, že musíme všechno vydržet? Co byste udělali vy na mém místě?