Jejich peníze, můj život: Příběh dcery, která nikdy nebyla dost dobrá

„Proč jsi zase dostala jen dvojku z matematiky? Víš, kolik peněz nás stojí tvoje doučování?“ ozval se táta hned, jak jsem vešla do obýváku. Zatnula jsem zuby a v ruce sevřela školní tašku. Máma seděla u stolu, listovala katalogem dovolených a ani se na mě nepodívala. „Kdybys byla aspoň trochu jako tvůj bratr, nemusela bych se za tebe stydět,“ dodala tiše. V tu chvíli jsem měla chuť křičet, ale místo toho jsem jen polkla slzy a odešla do svého pokoje.

Vyrůstala jsem v domě na okraji Prahy, kde bylo všechno na oko dokonalé. Otec, Petr Novotný, úspěšný právník, matka, Jana Novotná, podnikatelka s vlastní kosmetickou firmou. Starší bratr Tomáš – premiant, sportovec, zlatý syn. A já? Lucie. Ta, která nikdy nebyla dost dobrá. Peníze doma nikdy nechyběly – nové oblečení, nejlepší školy, letní tábory v zahraničí. Ale láska? Ta byla vždycky podmíněná výkonem.

Pamatuju si, jak jsem jednou přišla domů s diplomem za třetí místo v literární soutěži. Táta se jen ušklíbl: „Třetí místo? To je jako být poslední.“ Máma pokrčila rameny: „Aspoň něco.“ V tu chvíli jsem si poprvé uvědomila, že jejich uznání je jako mrkev na provázku – vždycky o krok dál, než kam dosáhnu.

S Tomášem jsme si nikdy nebyli blízcí. On byl vždycky ten vzorný, já ta problémová. Když jsem se ve čtrnácti poprvé pohádala s mámou kvůli známkám, Tomáš stál za ní. „Proč to Lucce nejde? Vždyť má všechno.“ Nikdo neviděl, jak moc mě to bolí. Nikdo se nezeptal, co chci já.

V osmnácti jsem se rozhodla odejít z domu. Přijali mě na pedagogickou fakultu v Plzni. Táta mi řekl: „Jestli chceš odejít, tak si všechno plať sama. My jsme do tebe investovali dost.“ Máma jen dodala: „Až ti dojdou peníze, přijdeš zpátky.“ Nechtěla jsem jim dát tu radost.

Začala jsem pracovat v kavárně, bydlela na koleji a počítala každou korunu. Bylo to těžké – zatímco spolužačky jezdily na víkendy domů s plnými taškami jídla, já si kupovala rohlíky a instantní polévky. Ale poprvé v životě jsem měla pocit, že žiju svůj život. Každý úspěch byl jen můj. Každý pád taky.

Jednou večer jsem seděla na posteli a počítala drobné na další týden. Telefon zazvonil – máma. „Tomáš má promoci, přijdeš?“ Chvíli jsem mlčela. „Nevím, mám směnu.“ „Lucie, tohle je důležité pro rodinu.“ Zase ta rodina. Ale co já? Proč je moje přítomnost důležitá jen tehdy, když jde o Tomáše?

Na promoci jsem nakonec šla. Všichni byli elegantně oblečení, já v šatech z druhé ruky. Táta mě sotva pozdravil. „Vidíš, co všechno můžeš dokázat, když se snažíš?“ řekl Tomášovi a mě přejel pohledem. Máma mě objala jen naoko. Cítila jsem se jako cizinec.

Po promoci jsem se vrátila do Plzně a ponořila se do studia a práce. Začala jsem doučovat děti češtinu a zjistila, že mě to naplňuje. Jedna z mých žákyň, Anička, měla podobné problémy doma. Její rodiče byli pořád v práci, ona toužila po obyčejném rozhovoru. Viděla jsem v ní sebe.

Jednoho dne mi zavolal táta. „Máma je v nemocnici. Měla infarkt.“ V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno to napětí, vzdor a bolest najednou ztratily význam. Sedla jsem na první vlak do Prahy. V nemocnici jsem našla tátu zlomeného, Tomáše nervózně chodícího po chodbě. Máma ležela bledá a slabá. Poprvé v životě mě vzala za ruku a řekla: „Promiň, že jsem tě nikdy neuměla pochválit.“ Rozplakala jsem se.

Po mámině návratu domů se něco změnilo. Táta byl najednou vděčný za každou maličkost. Tomáš mi poprvé řekl: „Možná jsem ti to nikdy neřekl, ale závidím ti tvoji odvahu.“ Začali jsme spolu mluvit jinak – víc jako rodina.

Dnes učím na základní škole v Plzni a mám pocit, že jsem konečně našla své místo. S rodiči si voláme pravidelně, i když někdy je to pořád těžké. Peníze už pro mě nejsou měřítkem hodnoty. Naučila jsem se, že uznání musí přijít nejdřív od nás samotných.

Někdy večer přemýšlím: Kdybych byla jiná, byla bych šťastnější? Nebo je štěstí právě v tom, že jsem se nikdy nevzdala sama sebe? Co si o tom myslíte vy?