Ještě jedna místnost pro tchyni: Dům, boj a hranice lásky

„To snad nemyslíš vážně, Ivane! Další pokoj? Pro tvoji maminku? Vždyť jsme se dohodli, že chceme něco jen pro nás dva!“ vyhrkla jsem, sotva jsem za sebou zabouchla dveře realitní kanceláře. Ivan se na mě podíval tím svým unaveným pohledem, který poslední týdny vídám čím dál častěji. „Kláro, ona je sama. Víš, jak to má těžké od té doby, co táta umřel. Nechci ji nechat samotnou.“

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se potlačit slzy i vztek. Už několik měsíců hledáme byt v Praze. Ceny jsou šílené, hypotéka nám visí nad hlavou jako Damoklův meč a já mám pocit, že se mi pod nohama rozpadá půda. Ale místo abychom řešili naše sny, řešíme pořád jen jeho maminku. Paní Růžena. Vždycky všechno ví nejlíp. A teď chce, abychom koupili větší byt, kde bude mít svůj pokoj – prý „pro případ nouze“. Jenže já vím, že by to nebylo jen na návštěvy.

„Ivane, já už to takhle dál nezvládnu. Chci mít domov, kde budu mít klid. Nechci žít s tvojí mámou pod jednou střechou,“ zašeptala jsem zlomeně. Ivan mlčel. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi mnou a svou matkou. Ale copak já nejsem jeho rodina?

Doma nás čekala další hádka. Paní Růžena seděla v kuchyni a popíjela kávu. „Tak co jste vybrali?“ zeptala se s úsměvem, který mě vždycky dokázal vytočit. „Něco pěkného? A je tam dost místa?“

„Mami, ještě jsme se nerozhodli,“ odpověděl Ivan opatrně.

„No hlavně ať tam je pokoj pro hosty. Nikdy nevíš, kdy budu potřebovat přespat,“ řekla a významně se na mě podívala.

Chtělo se mi křičet. Místo toho jsem odešla do ložnice a zabouchla za sebou dveře. Slyšela jsem jejich tlumené hlasy z kuchyně. Ivan jí nikdy nic neřekne napřímo. Vždycky ustoupí. A já? Já mám být ta zlá, co nechce pomoct staré paní.

Večer jsme seděli v posteli a mlčky koukali do stropu. „Kláro, ona to nemyslí zle,“ začal Ivan tiše.

„Ale já už nemůžu! Chci mít svůj život! Chci si zařídit byt podle sebe, chci mít klid po práci, chci si pozvat kamarádky bez toho, aby na mě někdo koukal přes rameno!“ rozplakala jsem se.

Ivan mě objal, ale cítila jsem mezi námi zeď. „Co když jednou budeš ty potřebovat pomoc? Co když budeme mít děti? Nebude lepší mít někoho blízko?“

„Ale ne za cenu toho, že ztratím sama sebe,“ odpověděla jsem tvrději, než jsem chtěla.

Další týdny byly jako zlý sen. Každý byt, který jsme viděli, byl buď příliš malý pro tři lidi, nebo příliš drahý pro naši hypotéku. Paní Růžena nám posílala odkazy na byty s dispozicí 3+1 nebo dokonce 4+kk – prý „pro jistotu“. Já jsem chtěla malý útulný byt s balkonem a výhledem na park. Ona chtěla další místnost pro sebe.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela jsem Ivana mluvit s mámou po telefonu:

„Mami, Klára to nechce… Ne, není to o tom, že by tě neměla ráda… Já vím… Já vím… Ale my na to prostě nemáme…“

Stála jsem za dveřmi a cítila se jako vetřelec ve vlastním životě. Najednou mi došlo, že nejde jen o byt nebo o místnost navíc. Jde o to, kdo má v našem vztahu hlavní slovo. O to, jestli budu celý život ustupovat cizím přáním.

Jednoho večera přišla paní Růžena nečekaně na návštěvu s koláčem v ruce. „Tak co jste rozhodli?“ zeptala se hned mezi dveřmi.

Podívala jsem se na Ivana a pak na ni: „Rozhodli jsme se koupit menší byt. Pro nás dva.“

V kuchyni zavládlo ticho. Ivan zbledl a jeho matka se zatvářila dotčeně.

„Takže já už pro vás nejsem rodina?“ zeptala se tiše.

„Jste rodina,“ odpověděla jsem klidně. „Ale my potřebujeme začít sami.“

Paní Růžena odešla bez jediného slova.

Ten večer jsme s Ivanem dlouho nemluvili. Cítila jsem úlevu i smutek zároveň. Věděla jsem, že jsme udělali správné rozhodnutí – ale taky jsem věděla, že naše vztahy už nikdy nebudou jako dřív.

Dnes sedím v našem malém bytě s výhledem na park a přemýšlím: Stálo to za to? Může láska přežít tlak rodiny a vlastní sny? Nebo je každý kompromis malou zradou sebe sama?