„Jestli mě máš ráda jako svou matku, opusť ho. Jinak mě už nikdy neuvidíš.“
„Jestli mě máš ráda jako svou matku, opusť ho. Jinak mě už nikdy neuvidíš.“
Ta slova mi rezonují v hlavě, i když už je to několik dní, co je máma vyslovila. Sedím na posteli ve svém malém pokoji v paneláku na Jižním Městě a dívám se na prázdnou zeď. Věra, moje máma, vždycky říkala, že mě chrání. Ale dnes mám pocit, že mě spíš dusí.
„Gabrielo, ty vůbec nevíš, co děláš! Ten Tomáš tě jen využívá! Podívej se na něj – nemá pořádnou práci, jeho rodiče jsou rozvedení, a ty si myslíš, že s ním budeš šťastná?“
Její hlas byl ostrý jako břitva. Stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči plné slz i vzteku. Táta odešel, když mi bylo osm. Od té doby byla máma všechno – rodič, kamarádka, dozorce. Vždycky věděla nejlíp, co je pro mě dobré.
Ale Tomáš… Tomáš byl jiný než všichni kluci, které jsem kdy poznala. Pracoval sice jen jako skladník v Albertu, ale měl laskavé oči a smál se tak, že jsem na chvíli zapomněla na všechny starosti. S ním jsem poprvé cítila, že žiju pro sebe.
„Mami, já ho mám ráda. Je mi s ním dobře. Proč mi to nemůžeš dopřát?“
„Protože tě miluju! Protože nechci, abys dopadla jako já! Myslíš si, že jsem šťastná? Že jsem chtěla být celý život sama? Ale aspoň jsem tě ochránila před zklamáním!“
Tohle bylo poprvé, co jsem ji viděla takhle zlomenou. Ale místo abych ji objala, cítila jsem vztek. Proč mi nedovolí být šťastná po svém?
Další dny byly plné ticha a napětí. Máma mi přestala vařit večeře, přestala se ptát, jak bylo ve škole. Jen seděla u televize a občas si povzdechla tak hlasitě, abych to slyšela.
Jednoho večera jsem přišla domů později – byla jsem s Tomášem v kině na Smíchově. Máma seděla v kuchyni a čekala na mě.
„Gabrielo, rozhodni se. Buď já, nebo on.“
Zůstala jsem stát ve dveřích a srdce mi bušilo až v krku.
„To nemyslíš vážně…“
„Myslím. Jestli ho neopustíš, už mě nikdy neuvidíš.“
V tu chvíli se mi zhroutil svět. Věděla jsem, že máma je tvrdohlavá – když něco řekne, myslí to smrtelně vážně. Ale jak mám volit mezi člověkem, který mě vychoval, a tím, kterého miluju?
Další den jsem šla za Tomášem do jeho malého bytu v Hostivaři.
„Moje máma… dala mi ultimátum,“ řekla jsem tiše.
Tomáš mě objal. „Gábi, nechci být důvodem, proč se pohádáš s mámou.“
„Ale já už takhle dál nemůžu,“ rozbrečela jsem se.
Následující týdny byly jako zlý sen. Máma mi psala dlouhé zprávy: „Mysli na budoucnost! On tě jen stáhne dolů!“ nebo „Jednou mi poděkuješ.“ Tomáš se snažil být oporou, ale cítila jsem, jak mezi nás její slova vnáší stín.
Jednou večer jsem seděla s mámou v kuchyni. Mlčely jsme dlouho.
„Víš,“ začala tiše, „já jen nechci, abys byla nešťastná.“
„Ale mami… já nejsem ty. Já chci žít svůj život.“
Zvedla oči a poprvé za dlouhou dobu v nich nebyl hněv – jen únava.
„Bojím se o tebe,“ přiznala.
„Já vím. Ale musíš mi věřit.“
Dlouho jsme seděly v tichu. Pak vstala a odešla do ložnice.
Další den ráno jsem našla na stole lístek: „Promiň mi to všechno. Miluju tě.“
Nevěděla jsem, co dělat. Chtěla jsem za ní běžet a obejmout ji. Ale zároveň jsem věděla, že musím jít svou cestou.
Uběhly měsíce. S mámou jsme spolu mluvily jen občas – krátké zprávy o počasí nebo o tom, jak se má babička. S Tomášem jsme si našli malý byt v Nuslích. Bylo to těžké – peněz bylo málo a někdy jsme se hádali kvůli hloupostem. Ale byla jsem svobodná.
Jednou večer mi přišla zpráva od mámy: „Chybíš mi.“
Seděla jsem na parapetu a dívala se na světla Prahy. Slzy mi tekly po tváři.
Můžu někdy najít rovnováhu mezi láskou k matce a láskou k sobě? Nebo je člověk vždycky nucen někoho ztratit?
Co byste udělali vy na mém místě? Je možné odpustit a začít znovu?