Kdo mě povede k oltáři?

„Eliško, tak už se rozhodni! Nemůžeš přece nechat oba čekat do poslední chvíle!“ křičela na mě mamka v kuchyni, zatímco míchala bramborový salát. Byla sobota ráno a v bytě vonělo čerstvě upečené pečivo, ale já měla pocit, že se dusím. Za týden mám svatbu a místo radosti cítím jen tíhu.

Seděla jsem na parapetu v dětském pokoji, kde jsem vyrůstala, a dívala se na šedivou oblohu nad Brnem. V hlavě mi zněla slova mého biologického otce: „Eliško, vždycky jsem tě miloval. Jen jsem to neuměl ukázat.“ Přišel zpátky do mého života před dvěma lety, po patnácti letech ticha. Odešel, když mi bylo osm. Prý to bylo složité, prý se s mámou hádali a on nezvládl tlak. Jenže já si pamatuju jen prázdné místo u stolu a máminy tiché slzy.

Můj nevlastní táta, Petr, přišel do našeho života, když mi bylo deset. Nikdy mě nenutil mu říkat „tati“, ale byl tam. Vozil mě na tréninky volejbalu, učil mě jezdit na kole a když jsem poprvé dostala pětku z matiky, seděl se mnou do noci nad příklady. Nikdy mi neřekl, že mě má rád – prostě to dělal.

A teď oba stojí proti sobě. Táta mi napsal dlouhý dopis o tom, jak by chtěl napravit minulost a vést mě k oltáři. Petr mlčí, ale v očích má smutek pokaždé, když se téma svatby zmíní. Mamka je rozpolcená – nechce ranit ani jednoho.

Na rodinné oslavě u babičky to prasklo. Táta přišel poprvé po letech mezi všechny. Seděl tiše v koutě a upíjel pivo. Petr se snažil být nad věcí, ale bylo vidět, jak je nervózní. Babička se zeptala: „Tak Eliško, kdo tě povede?“ Všichni ztichli.

„Nevím,“ zašeptala jsem.

Táta vstal a řekl: „Myslím, že bych měl mít tu čest.“

Petr jen sklopil oči. Mamka začala brečet.

„A co já?“ ozvala se moje mladší sestra Anička. „Já bych chtěla jít taky!“ Všichni se rozesmáli a napětí na chvíli povolilo.

Ale večer jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem nad tím, co vlastně znamená být otcem. Je to krev? Nebo roky společných zážitků? Mám odpustit tátovi jeho útěk? Nebo být vděčná Petrovi za všechno tiché obětování?

Druhý den jsem šla za Petrem do dílny. Seděl u stolu a opravoval starý budík.

„Petře…“ začala jsem nejistě.

Zvedl hlavu a pousmál se: „Nemusíš nic říkat, Eliško. Já budu stát tam, kde budeš chtít.“

„Ale já chci vědět, co si myslíš.“

Chvíli mlčel. „Jsem rád, že jsi šťastná. To je pro mě nejdůležitější.“

Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu jsem brečela.

Večer mi volal táta. „Eliško, vím, že jsem toho hodně zkazil. Ale chci být součástí tvého života. Aspoň teď.“

„Tati… já nevím, jestli to dokážu.“

„Rozumím. Ale budu čekat.“

Celý týden jsem byla jako tělo bez duše. Kamarádky mi radily různé věci – některé říkaly, že krev je krev, jiné že rodina je ta, která tě vychovala. Na internetu jsem četla příběhy holek v podobné situaci – někdo šel s oběma muži, někdo jen s jedním.

Den před svatbou jsem seděla s mamkou u stolu.

„Mami… co bys udělala ty?“

Podívala se na mě unavenýma očima. „Já bych si přála, abys byla šťastná. Ale vím, že tohle rozhodnutí ti zůstane v srdci celý život.“

V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem nad tím vším – nad dětstvím bez otce, nad Petrovou tichou láskou i nad tátovou snahou o návrat. Nakonec jsem napsala oběma mužům dopis.

Ráno svatebního dne bylo chladné a mlhavé. Stála jsem v šatech před zrcadlem a třásly se mi ruce.

Petr přišel první. „Jsi nádherná,“ řekl tiše.

„Půjdeš se mnou?“ zeptala jsem se.

Usmál se: „Jestli chceš.“

Pak přišel táta. V očích měl slzy.

„Tati…“ začala jsem.

„Já vím,“ přerušil mě. „Děkuju za šanci být tu aspoň dneska.“

A tak jsme šli k oltáři všichni tři – já uprostřed mezi dvěma muži, kteří každý jinak ovlivnili můj život.

Když jsme došli k oltáři a já viděla slzy v očích své mamky i úsměv ženicha Tomáše, věděla jsem, že jsem udělala správně.

Ale někdy si stejně kladu otázku: Může člověk opravdu odpustit minulost? A co byste udělali vy na mém místě?