Když babička vystaví účet: Cena rodinné lásky

„Takže mi chceš říct, že za to hlídání chceš peníze?“ vyhrkla jsem, když jsem seděla naproti mámě v její kuchyni, kde to vonělo po čerstvě upečeném koláči. Moje dcera Anička si v obýváku hrála s plyšovým medvědem, zatímco já jsem se snažila pochopit, co se právě stalo. Máma se na mě podívala s neobvyklou tvrdostí v očích. „Ano, Lucko. Hlídám Aničku už třetí měsíc, každý den od rána do večera. Jsem unavená. A taky mám svoje výdaje.“

V tu chvíli se mi sevřelo hrdlo. Nikdy by mě nenapadlo, že by moje vlastní máma mohla chtít zaplatit za to, že tráví čas se svou vnučkou. Vždyť když jsem byla malá, ona mě taky vodila do školky, vařila mi obědy, a nikdy by ji nenapadlo chtít za to peníze od babičky. „Mami, vždyť je to tvoje vnučka. Já… já prostě nemám tolik peněz navíc. S Petrem sotva vyjdeme s hypotékou a školkou.“

Máma si povzdechla a odvrátila pohled. „Lucko, já tě chápu. Ale já už nejsem nejmladší. Bolí mě záda, mám svoje léky, a když jsem celý den s Aničkou, nemůžu si ani přivydělat na brigádě v knihovně. Všichni si myslí, že babička má být zadarmo, ale já už prostě nemůžu.“

V hlavě mi vířily myšlenky. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží pohromadě, že si pomáháme bez řečí. Ale teď jsem seděla naproti vlastní mámě a měla pocit, že se mezi nás postavila neviditelná zeď. „A kolik bys vlastně chtěla?“ zeptala jsem se tiše, skoro se studem.

„Aspoň tři tisíce měsíčně. To není moc, Lucko. Jen abych si mohla koupit léky a něco málo pro sebe.“

Zavládlo ticho, které přerušilo jen Aniččino volání: „Mamííí, pojď si hrát!“ Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Vždyť jsem mámě nikdy nic neodmítla. Když potřebovala pomoct s počítačem, byla jsem u ní. Když měla chřipku, vařila jsem jí čaj. Ale teď, když já potřebuju pomoct, mám za to platit?

Doma jsem to řekla Petrovi. „To si děláš srandu,“ vyjel na mě. „Tvoje máma chce prachy za to, že je s Aničkou? To už jsme fakt v Americe?“ Chodil po bytě sem a tam, rozčilený. „Hele, Lucko, já chápu, že je unavená, ale vždyť je to rodina. Co bude dál? Budeme platit i za nedělní oběd?“

Celý večer jsme se hádali. Petr byl neústupný, já rozpolcená. V noci jsem nemohla spát. Vzpomínala jsem na dětství, na to, jak jsme s mámou chodily do lesa na houby, jak mi četla pohádky. Vždycky byla laskavá, obětavá. Kde se to zlomilo?

Druhý den jsem šla do práce s těžkým srdcem. V kanceláři jsem byla jako tělo bez duše. Kolegyně Jana si toho všimla. „Lucko, co se děje?“ zeptala se starostlivě. A tak jsem jí všechno řekla. „Víš, moje máma chce zaplatit za hlídání Aničky. Já nevím, co mám dělat.“

Jana se zamyslela. „Víš, moje tchyně taky hlídá vnoučata. Ale bere si za to aspoň něco. Říká, že je to fér. Dneska už je všechno drahé. Možná bychom se na to měly dívat jinak.“

Ale já to nedokázala. Pro mě byla rodina vždycky o lásce, ne o penězích. Když jsem večer přišla domů, Anička mi skočila kolem krku. „Mamí, babička mi dneska upekla bábovku!“ Rozplakala jsem se. Ne před Aničkou, ale později v koupelně, kde mě nikdo neviděl.

Další dny byly plné napětí. Máma byla odměřená, Petr naštvaný. Anička nic nechápala, jen cítila, že je něco špatně. Jednoho večera jsem seděla s mámou u stolu. „Mami, proč jsi mi to nikdy neřekla dřív? Že jsi unavená, že potřebuješ pomoct?“

Máma se rozplakala. „Já jsem se bála, že mě odsoudíš. Že si budeš myslet, že jsem špatná máma. Ale já už prostě nemůžu. Chci být s Aničkou, ale taky potřebuji žít svůj život.“

Objala jsem ji. Poprvé po dlouhé době jsem cítila, že jsme zase spolu. „Mami, já tě chápu. Zkusíme najít kompromis. Možná Aničku dáme na půl dne do školky a ty si odpočineš. A něco ti přispějeme, když budeš chtít.“

Bylo to těžké rozhodnutí. Ale nakonec jsme našli cestu. Anička začala chodit do školky, máma si našla čas na sebe a já pochopila, že i babičky mají své limity. Někdy je těžké přijmout, že rodina není jen o nezištné lásce, ale i o vzájemném respektu a pochopení.

Dnes, když se dívám na mámu a Aničku, jak spolu pečou koláč, vím, že jsme to zvládly. Ale pořád mi v hlavě zní otázka: Může se láska opravdu vyčíslit penězi? A co byste udělali vy na mém místě?