Když domov přestane být domovem: Příběh Jany mezi ztrátou a znovuzrozením

„Proč jsi zase nechala ty hrnky ve dřezu?“ ozvalo se za mnou ostře. Petr stál ve dveřích kuchyně, ruce zkřížené na prsou, pohled tvrdý jako led. V tu chvíli jsem měla chuť křičet, rozbít všechny ty talíře, které jsme kdysi vybírali společně v Ikee, když jsme ještě věřili, že štěstí je otázkou správného výběru nábytku.

Místo toho jsem jen tiše odpověděla: „Promiň, dneska jsem nějak neměla sílu.“

Petr si povzdechl a odešel do obýváku. Slyšela jsem, jak zapíná televizi, jako by tím chtěl přehlušit nejen ticho mezi námi, ale i všechno, co už dávno neříkáme nahlas. Sedla jsem si ke stolu a dívala se na špinavé nádobí. V hlavě mi běžely otázky: Kdy se tohle všechno pokazilo? Kdy jsme se přestali smát stejným vtipům? Kdy jsem přestala být sama sebou?

Bylo mi třicet osm a měla jsem pocit, že život už dávno přestal být můj. Každý den jsem vstávala v šest, chystala snídani pro dceru Aničku, běžela do práce na úřad, odpoledne nakoupila, uvařila večeři, pomohla s úkoly. Petr byl pořád v práci nebo na fotbale s kamarády. Když přišel domů, většinou jen mlčky seděl u televize nebo si stěžoval na šéfa. Někdy jsem měla pocit, že jsme jen dva spolubydlící, které spojuje hypotéka a dítě.

Jednou večer, když Anička spala a Petr byl zase pryč, jsem seděla na balkoně s hrnkem čaje a dívala se na světla města. Najednou mi došlo, že už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy dělala něco jen pro sebe. Kdy jsem naposledy četla knihu, která mě bavila? Kdy jsem šla s kamarádkou na kafe? Kdy jsem se smála tak, že mě bolelo břicho?

Začala jsem si psát deník. Každý večer pár vět o tom, co cítím. Zpočátku to byly jen stížnosti – na Petra, na práci, na únavu. Ale postupně se mezi řádky začaly objevovat i vzpomínky na to, kým jsem bývala. Jak jsem milovala malování, jak jsem snila o cestování po Evropě, jak jsem chtěla jednou napsat knihu.

Jednoho dne jsem potkala ve městě starou kamarádku ze střední, Lenku. Pozvala mě na kávu a já poprvé po letech souhlasila. Povídaly jsme si celé odpoledne a já cítila, jak se mi vrací barvy do života. Lenka mi vyprávěla o svém rozvodu a o tom, jak těžké bylo začít znovu. „Ale víš co?“ řekla nakonec. „Nikdy bych neměnila. Teprve teď vím, kdo jsem.“

Cestou domů jsem přemýšlela o jejích slovech. Měla bych odvahu odejít? Co by tomu řekli rodiče? Co Anička? A co když už nikdy nebudu šťastná?

Krize přišla o pár týdnů později. Petr přišel domů opilý a začal mi vyčítat, že nic nedělám správně – ani doma, ani s Aničkou. Poprvé v životě jsem mu řekla, že už toho mám dost. Že takhle žít nechci. Rozbrečela jsem se před ním a on jen pokrčil rameny: „Tak si dělej co chceš.“

Druhý den ráno jsem věděla, že musím něco změnit. Začala jsem chodit na kurzy malování do místního kulturního domu. Každé úterý večer jsem měla dvě hodiny jen pro sebe. Petr to nesl těžce – začal být ještě odtažitější, někdy i zlomyslný. Ale já cítila, že žiju.

Anička si všimla změny jako první. „Mami, ty jsi nějaká veselá,“ řekla mi jednou večer při večeři. Usmála jsem se na ni a pohladila ji po vlasech.

Jednoho dne mi Lenka nabídla místo v její malé galerii. Byla to výzva – opustit jistotu úřadu a začít něco nového. Dlouho jsem váhala. Petr mi řekl: „To je blbost. Stejně to nezvládneš.“ Ale já už věděla, že musím zkusit žít jinak.

Podala jsem výpověď a začala pracovat v galerii. První měsíce byly těžké – peněz bylo málo a Petr byl čím dál víc protivný. Nakonec jsme se rozhodli pro rozvod. Bylo to bolestivé období plné hádek a slz. Nejvíc mě trápilo, jak to zvládne Anička.

Ale časem jsme si našly nový rytmus – já a ona spolu v malém bytě na Lesné, večery plné povídání a smíchu. Petr zůstal ve starém bytě a postupně jsme se naučili spolu komunikovat kvůli Aničce bez zbytečných hádek.

Dnes je to rok od chvíle, kdy jsem odešla. Sedím zase v kuchyni – tentokrát v té nové – a dívám se na čistý stůl i na obrázky na stěně, které jsme s Aničkou namalovaly samy.

Někdy mám strach z budoucnosti. Ale poprvé po letech cítím klid a radost z maličkostí.

Ptám se sama sebe: Kolik žen kolem mě žije život někoho jiného? Kolik z nás má odvahu říct dost a začít znovu? Co byste udělali vy?