Když domov přestane být útočištěm: Příběh o útěku, důvěře a zradě

„Mami, proč musíme jít pryč? Je venku zima…“ šeptala mi Anička, zatímco jsem jí navlékala bundu a tiše ji pobízela, aby neplakala. Venku byla tma, listopadová noc, která se zdála být nekonečná. V bytě za našimi zády se ozývaly kroky mého muže, Pavla. Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že jestli nás najde, bude zle.

„Musíme jít, zlatíčko. Jen na chvíli. Pak bude všechno lepší,“ šeptla jsem a vzala ji za ruku. Druhou rukou jsem nesla malého Tomáška, který spal, nic netuše o tom, že jeho svět se právě rozpadá.

Když jsme vyklouzly na chodbu, srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Slyšela jsem, jak Pavel v kuchyni rozbíjí sklenici. „Lenko! Kde jsi?!“ jeho hlas byl plný vzteku. Věděla jsem, že tentokrát už to nemůžu přehlížet. Tentokrát už nejde jen o mě, ale i o děti.

Seběhly jsme schody a vyběhly do ledového deště. Mobil jsem měla v kapse, ruce se mi třásly, když jsem vytáčela číslo na svou nejlepší kamarádku, Martinu. „Prosím, prosím, zvedni to…“ šeptala jsem do tmy.

„Lenko? Co se děje?“ ozvalo se ospale na druhém konci.

„Marti, prosím tě, můžu k vám přijít? Je to vážné. Pavel… zase…“ hlas se mi zlomil.

„Počkej, cože? Teď? Je půlnoc…“

„Prosím, nemám kam jít. Děti…“

„Dobře, přijďte. Ale musím to říct Petrovi…“

S úlevou jsem se rozplakala. Věděla jsem, že Martina mě nikdy nenechá na holičkách. Vždycky jsme si pomáhaly, už od základky.

Cesta k nim byla nekonečná. Anička se třásla zimou, Tomášek se probudil a začal plakat. Když jsme dorazily k jejich paneláku, zvonila jsem jako šílená.

Dveře se otevřely jen na škvírku. Stál tam Petr, Martinin muž. „Co tady děláš, Lenko? Víš, kolik je hodin?“

„Prosím tě, potřebuju jen přespat. Pavel… byl agresivní. Děti…“

Petr se zamračil. „Martina spí. Hele, já tě chápu, ale nemůžeme si dovolit problémy. Pavel je tvůj problém, ne náš. Omlouvám se.“

Zavřel dveře. Zůstala jsem stát na dešti, s dětmi v náručí, a cítila jsem, jak se mi svět hroutí pod nohama.

Anička začala plakat. „Mami, proč nás teta nechce pustit dovnitř?“

Nevěděla jsem, co říct. V tu chvíli jsem pochopila, jak je člověk sám, když to nejvíc potřebuje. Všichni mají plnou pusu řečí o pomoci, ale když přijde na lámání chleba, otočí se zády.

Zkusila jsem zavolat mámě. „Mami, můžu k tobě přijít?“

„Lenko, co se zase děje? Ty a tvoje problémy… Já už na to nemám nervy. Víš, jak je to tady malé? A co sousedi? Co když přijde Pavel?“

„Prosím tě, jen na jednu noc…“

„Ne, Lenko. Už jsi dospělá, musíš si to vyřešit sama.“

Zavěsila. Stála jsem tam, promočená, s dětmi v náručí, a poprvé v životě jsem pocítila opravdovou beznaděj.

Nakonec jsem šla na nádraží. Tam jsme přečkaly noc na lavičce, zabalené v dece, kterou jsem měla v tašce. Anička usnula v mém klíně, Tomášek tiše vzlykal. Já jen seděla a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu. Proč mě nikdo nevyslechl? Proč je v naší společnosti pořád stigma kolem domácího násilí?

Ráno jsem šla na OSPOD. Úřednice byla mladá, sympatická, ale v očích měla únavu. „Paní Novotná, rozumím vám, ale musíme to prošetřit. Máte důkazy? Lékařskou zprávu? Svědky?“

„Nemám… Pavel mi vyhrožoval, že když půjdu k doktorovi, ublíží dětem…“

„Bohužel, bez důkazů je to složité. Můžeme vám nabídnout azylový dům.“

Souhlasila jsem. Bylo to lepší než nic. Ale v hlavě mi pořád zněla slova mámy a Petra. Jak je možné, že když člověk potřebuje pomoc, všichni se bojí, že si tím přidělají problémy?

V azylovém domě jsem potkala další ženy. Každá měla svůj příběh. Jedna přišla o práci, druhá o zdraví, třetí o důvěru v lidi. Společně jsme plakaly i smály se, sdílely jídlo i ticho. Děti si tam našly kamarády. Já začala chodit na terapii a pomalu se učila znovu věřit sama sobě.

Jednoho dne mi Martina napsala zprávu: „Omlouvám se, Petr byl proti. Měla jsem víc bojovat. Mrzí mě to.“

Odpustila jsem jí, ale už to nikdy nebylo jako dřív. Důvěra je křehká věc.

Po roce jsem našla malý byt v pronájmu, práci v knihovně a děti začaly chodit do nové školy. Není to lehké, ale jsme spolu a v bezpečí.

Někdy večer, když děti spí, přemýšlím: Proč je v Česku pořád tak těžké mluvit o domácím násilí? Proč se lidé bojí pomáhat? A co bych udělala já, kdyby někdo jiný stál u mých dveří a prosil o pomoc?

Co byste udělali vy? Opravdu bychom měli zavírat oči před utrpením druhých?