Když jsem otevřela dveře své nejlepší kamarádce, ale můj muž jí zavřel před nosem

„Evo, prosím tě, otevři! Musím dovnitř, prosím!“ Šárčin hlas se třásl a já jsem v tu chvíli zapomněla dýchat. Byla tma, venku lilo jako z konve a ona stála na našem prahu s dvěma promoklými dětmi. V očích měla paniku a v ruce jen igelitku s pár věcmi.

„Šárko, co se stalo?“ šeptla jsem a už jsem ji táhla dovnitř. Děti – malý Honzík a Anička – se ke mně tiskly, třásly se zimou i strachem.

„Nemůžu domů. Petr… on…“ nedořekla to, jen se rozplakala. Věděla jsem, že její manžel je výbušný, ale nikdy jsem si nepřipouštěla, že by jí mohl ublížit.

Z kuchyně se ozval Tomášův hlas: „Kdo to je? Proč je tu takový hluk?“

„To je Šárka… potřebuje pomoct,“ odpověděla jsem nejistě.

Tomáš přišel ke dveřím, zamračil se a přejel Šárku pohledem. „Co tady děláš? Máš přece rodinu. Nemůžeme tu mít cizí lidi.“

„Tomáši, to je moje nejlepší kamarádka! Nemá kam jít!“ bránila jsem ji.

„To není náš problém,“ řekl tvrdě. „Ať si to vyřeší doma.“

Šárka se na mě zoufale podívala. „Evo, prosím… aspoň na jednu noc…“

V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně všechno svírá. Vždycky jsem byla na Tomášovu stranu – byl to dobrý muž, pracovitý, staral se o nás. Ale teď stál mezi mnou a člověkem, který mě znal od dětství, který mi pomáhal přežít rozvod rodičů i první zlomené srdce.

„Tomáši, prosím tě…“ zkusila jsem to znovu.

„Ne! Nechci mít doma cizí problémy. Máme malou dceru! Co když ji někdo bude hledat? Nechci žádné komplikace.“

Šárka se rozplakala ještě víc. Děti mlčely a tiskly se k ní. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsme se Šárkou chodily na gymplu na zmrzlinu, jak jsme si slibovaly, že si vždycky pomůžeme. A teď? Měla bych ji vyhodit do deště?

„Evo… já už nemám nikoho,“ šeptla Šárka.

Tomáš stál neústupně mezi námi. „Jestli je pustíš dovnitř, můžeš jít s nimi.“

Ta slova mě bodla do srdce. Opravdu by mě kvůli tomu vyhodil? Nebo jen blufuje? Podívala jsem se na naši spící dcerku v postýlce. Co je správné? Co je bezpečné?

Vzala jsem Šárku za ruku a vtáhla ji dovnitř. „Aspoň na noc,“ řekla jsem tiše Tomášovi.

On jen zavrtěl hlavou a odešel do ložnice.

Celou noc jsme seděly v kuchyni. Šárka mi mezi vzlyky vyprávěla, jak ji Petr uhodil před dětmi, jak už to dál nevydržela. „Bála jsem se o děti… nemohla jsem čekat, až to bude horší.“

Objala jsem ji a přísahala si, že jí pomůžu.

Ráno byl Tomáš ještě tvrdší. „Chci, aby odešla. Dneska.“

„Kam má jít?“ křičela jsem zoufale.

„To není můj problém!“

Celý den jsme obvolávaly azylové domy. Všude bylo plno nebo nebrali děti. Nakonec jsme našly místo až v jiné části Prahy. Pomohla jsem jí sbalit věci a odvezla ji tam autem.

Když jsem se vrátila domů, Tomáš byl naštvaný a mlčel. Dny plynuly v napětí. Začala jsem si všímat věcí, které jsem dřív přehlížela – jeho neústupnosti, potřeby mít vše pod kontrolou.

Jednou večer jsem mu řekla: „Víš, že jsi mě postavil před hroznou volbu? Mezi tebou a člověkem v nouzi.“

Jen pokrčil rameny: „Já chráním naši rodinu.“

Ale já už věděla, že chránit rodinu neznamená zavírat oči před utrpením druhých.

Šárka mi pak psala z azylového domu – byla vděčná za tu jednu noc bezpečí. Děti začaly chodit do nové školy, pomalu se dávaly dohromady.

A já? Začala jsem přemýšlet o tom, co vlastně znamená být dobrou manželkou a matkou. Je správné chránit svůj klid za cenu toho, že zavřu dveře před někým zoufalým?

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Udělala bych to znovu? A co byste udělali vy? Opravdu máme právo rozhodovat o tom, kdo si zaslouží pomoc?