Když jsem přestala být služkou vlastní rodiny: Příběh Boženy

„Boženo, kde mám čisté ponožky?!“ ozvalo se z chodby. Syn Petr, už dávno dospělý, ale pořád čekající, že mu budu podávat věci až pod nos. V tu chvíli jsem stála u sporáku, v jedné ruce vařečku, v druhé telefon, kde mi dcera Lucie psala, jestli bych jí mohla vyzvednout balíček na poště. Manžel Milan seděl v obýváku a hlasitě si stěžoval na politiku v televizi. Všichni něco chtěli. Nikdo se nezeptal, jak se mám já.

Zhluboka jsem se nadechla. «Ponožky jsou ve druhé zásuvce, Petře!» odpověděla jsem unaveně a v duchu si přísahala, že dnes už nikomu nic hledat nebudu. Ale stejně jsem za chvíli šla a ponožky mu podala. Tak to bylo vždycky. Byla jsem tu pro všechny – pro děti, pro manžela, pro rodiče, když ještě žili. Pro sousedku, která potřebovala pohlídat psa. Pro kolegyni z práce, která chtěla poradit s účetnictvím. Pro všechny kromě sebe.

Když mi bylo čtyřicet, myslela jsem si, že až děti vyrostou, budu mít konečně čas na sebe. Ale místo toho přišly jejich rozchody, stěhování zpět domů, vnoučata na hlídání. Milanovi začaly zdravotní problémy a já byla opět ta jediná jistota v rodině. «Božka to zařídí.» «Božka to zvládne.» «Božka je silná.» Jenže já už silná nebyla.

Jednoho dne jsem seděla večer v kuchyni a dívala se do prázdna. Na stole ležel mobil a blikala na něm další zpráva od Lucie: «Mami, můžeš mi zítra uvařit oběd? Přijdu s malým.» V tu chvíli jsem pocítila něco zvláštního – nechuť. Nechuť ke všemu tomu kolotoči povinností, který nikdy nekončí. A poprvé v životě jsem zprávu nechala bez odpovědi.

Druhý den ráno mi volala sestra: «Boženko, potřebovala bych pomoct s úklidem u mamky.» Automaticky jsem chtěla říct ano, ale místo toho jsem jen tiše položila telefon zpět na stůl. Srdce mi bušilo až v krku. Co když mě budou mít za sobce? Co když mě přestanou mít rádi?

Celý den jsem chodila po bytě a přemýšlela. Když přišel Milan domů a zeptal se: «Co bude k večeři?», odpověděla jsem: «Nevím. Dneska si udělej něco sám.» Podíval se na mě překvapeně, skoro uraženě. Ale já necítila vinu – jen úlevu.

Začala jsem si všímat věcí kolem sebe. Jak je ticho krásné, když nikdo nic nechce. Jak chutná káva vypitá v klidu u okna. Jak voní vzduch na procházce v parku bez spěchu a bez povinností. Poprvé po letech jsem si koupila knihu jen pro sebe a četla ji celou noc.

Samozřejmě že to doma vyvolalo bouři. Lucie mi volala: «Mami, co se děje? Ty mi nezvedáš telefon!» Petr přišel domů a rozčiloval se: «To už nemůžu počítat s tím, že mi pomůžeš?» Milan byl zamlklý a uražený několik dní.

Jednou večer jsme seděli s Milanem u stolu a on řekl: «Boženo, co se s tebou děje? Ty už nejsi jako dřív.» Podívala jsem se mu do očí a poprvé za dlouhou dobu řekla pravdu: «Nejsem. Už nechci být služkou ve vlastní rodině. Chci žít taky svůj život.»

Bylo ticho. Dlouhé ticho. Pak Milan jen pokrčil rameny a odešel do ložnice.

Začala jsem chodit na keramiku do místního domu kultury. Seznámila jsem se tam s Jitkou a Alenou – obě byly ve stejné situaci jako já. Povídaly jsme si o tom, jak je těžké říct doma ne a jak nás to celý život nikdo neučil.

Doma se pomalu začaly věci měnit. Děti si začaly víc zařizovat samy. Milan si občas uvařil večeři nebo vypral prádlo. Ne vždycky to bylo bez hádek – někdy mi vyčetli sobectví, jindy byli uražení nebo smutní. Ale já už neustoupila.

Jednou večer přišla Lucie s malým Honzíkem a řekla: «Mami, promiň, že jsem ti nikdy nepoděkovala za všechno, co jsi pro nás dělala.» Objala mě a já měla slzy v očích.

Dnes je mi devětapadesát a poprvé v životě opravdu vím, co znamená mít čas jen pro sebe. Umím říct ne bez pocitu viny. Umím být sama se sebou a nebát se ticha.

Někdy si říkám – proč mi to trvalo tak dlouho? Kolik let života jsme my ženy ochotné obětovat druhým, než si dovolíme žít i pro sebe? Co si o tom myslíte vy?