Když láska nestačí: Příběh matky, která přišla o vnuka kvůli penězům

„Mami, já prostě potřebuju těch deset tisíc. Jinak nevím, jak to zvládneme,“ slyším Simonin hlas v telefonu, napjatý a podrážděný. Sedím u kuchyňského stolu, ruce se mi třesou a v hlavě mi hučí. Dívám se na svůj důchodový výměr, na účtenky za léky a na složenky, které se kupí v rohu. „Simčo, já už opravdu nemám z čeho brát. Sama sotva vyjdu,“ odpovím tiše, ale vím, že tohle není odpověď, kterou chce slyšet.

„Tak to je pěkný. Celý život jsi mi říkala, jak rodina drží při sobě. Ale když tě potřebuju, tak najednou nic nemáš,“ vyštěkne a zavěsí. Zůstanu sedět v tichu, které je najednou těžší než kdy dřív. Vždycky jsem si myslela, že když budu dávat a obětovat se, bude mě Simona milovat. Že jí tím ukážu, jak vypadá opravdová mateřská láska.

Když byla malá, byla jsem na všechno sama. Její otec nás opustil ještě před jejím prvním rokem. Pracovala jsem ve fabrice na tři směny, po večerech uklízela kanceláře a o víkendech prodávala na trhu zeleninu. Všechno jen proto, aby Simona měla nové boty do školy, mohla jet na lyžařský kurz a nemusela se stydět před spolužáky. Nikdy jsem si nekoupila nic pro sebe – vždycky až naposledy. A když přišla vysoká škola, vzala jsem si půjčku, abych jí mohla platit koleje a knihy.

Teď je mi šedesát osm a žiju v malém bytě na sídlišti v Brně-Bystrci. Důchod mi sotva pokryje nájem a léky na srdce. Ale Simona si zvykla, že když potřebuje peníze – na auto, na dovolenou nebo teď na školku pro malého Davídka – obrátí se na mě.

Jenže teď už to nejde. A od té doby je ticho. Žádné návštěvy. Žádné fotky Davídka v Messengeru. Když jí volám, nebere to. Když napíšu SMS, odpoví stroze nebo vůbec.

Jednoho dne se odhodlám a jdu k nim domů. Stojím před jejich dveřmi s pytlíkem domácích buchet a srdce mi buší až v krku. Slyším za dveřmi smích – Davídek si hraje s autíčky. Zazvoním. Chvíli ticho, pak kroky.

Simona otevře jen na řetízek. „Co chceš?“ zeptá se chladně.

„Přišla jsem za vámi… za Davídkem… Přinesla jsem mu buchty,“ snažím se usmát.

„Nemáme čas,“ řekne a zavře dveře dřív, než stihnu něco říct.

Stojím tam jako opařená a cítím, jak se mi do očí derou slzy. Sousedka z vedlejšího bytu mě zahlédne a soucitně pokývne hlavou. „To je dneska mládež,“ zamumlá.

Doma sedím u okna a sleduju děti na hřišti pod panelákem. Přemýšlím, kde se to pokazilo. Vždyť jsem Simonu milovala víc než sebe samu! Nikdy jsem jí neodmítla pomoc, nikdy jsem ji nenechala ve štychu. Proč teď ona nechává mě?

Vzpomínám na chvíle, kdy jsme spolu pekly vánoční cukroví, kdy jsme chodily do kina na pohádky nebo když mi poprvé přivedla Davídka ukázat – tak malinký uzlíček štěstí! Tehdy jsem si slíbila, že budu nejlepší babička na světě.

Ale teď? Jsem pro ně jenom někdo, kdo už nemá co nabídnout? Jenom stará ženská s prázdnou peněženkou?

Jednou večer mi zazvoní telefon – neznámé číslo. Zvednu to s nadějí v hlase: „Haló?“

„Dobrý den, tady je paní Novotná ze školky. Chtěla jsem se zeptat, jestli byste mohla vyzvednout Davídka zítra odpoledne? Simona má nějaké zařizování.“

Srdce mi poskočí radostí: „Samozřejmě! Ráda!“

Druhý den stojím před školkou s kytičkou fialek pro paní učitelku a čokoládou pro Davídka. Když mě uvidí, rozběhne se ke mně a obejme mě kolem pasu: „Babičko!“

Cestou domů mi vypráví o svých kamarádech a o tom, jak stavěli hrad z písku. Doma mu ohřeju kakao a pustíme si pohádku. Je to nejhezčí odpoledne za poslední měsíce.

K večeru přijde Simona – tvář má napjatou. „Díky,“ řekne suše a vezme Davídka za ruku.

„Simčo… prosím tě… proč už mě nechceš vídat? Proč mi nedovolíš být s Davídkem?“ ptám se tiše.

Zamračí se: „Protože jsi mě zklamala! Celý život jsi mi říkala, že rodina je všechno – ale když tě potřebuju nejvíc, otočíš se zády.“

„Ale já už opravdu nemůžu… Nemám z čeho brát…“ šeptám.

„To je tvoje věc,“ odpoví tvrdě a odejde.

Zůstanu stát ve dveřích a cítím se prázdná jako nikdy předtím.

Od té doby už mě Simona nikdy nepožádala o pomoc – ani finanční, ani jinou. S Davídkem se vídám jen občas ve školce nebo na hřišti náhodou. Každý večer si kladu otázku: Udělala jsem chybu tím, že jsem Simoně vždycky všechno dala? Naučila jsem ji tím jen brát? Nebo je to prostě dnešní doba?

Možná jsem měla být přísnější… Možná jsem měla myslet víc na sebe… Ale jak to udělat, když jste matka?

Co myslíte vy? Je možné najít cestu zpět k vlastnímu dítěti, když vás začne vnímat jen jako zdroj peněz? Nebo je tohle osud všech rodičů, kteří příliš milují?