Když laskavost překoná hranice: Příběh Adama a Kláry

„Proč pořád brečíš? To už tě zase někdo otravoval?“ ozvalo se posměšně zpoza rohu. Srdce mi bušilo až v krku. První den na nové škole a už jsem byl svědkem toho, jak někdo trpí. Klára seděla shrbená na lavičce u hřiště, tvář schovanou v dlaních, ramena se jí třásla. Kolem prošli dva kluci – Petr a Honza, podle všeho místní borci – a házeli po ní posměšné pohledy.

Stál jsem tam, s batohem na zádech, cizinec mezi cizími. Všechno ve mně křičelo, abych šel dál, abych si hleděl svého. Ale něco mě zastavilo. Možná to byl ten pocit, že i já jsem tu sám, že i mě by mohlo potkat to samé. Udělal jsem krok k lavičce.

„Ahoj…“ začal jsem nejistě. Klára zvedla hlavu, oči měla zarudlé a v koutcích slzy. „Jsi v pohodě?“

Chvíli na mě jen koukala, jako by nevěřila, že ji někdo opravdu oslovil. „Ne…“ zašeptala nakonec. „Vůbec ne.“

Sedl jsem si vedle ní. „Já jsem Adam. Jsem tu nový.“

„Já vím,“ řekla tiše. „Všichni si toho všimli.“

Chvíli jsme jen mlčeli. Slyšel jsem její přerývaný dech a cítil napětí ve vzduchu. Pak se rozmluvila: „Oni… pořád mě šikanují. Kvůli tomu, jak vypadám, jak mluvím… A doma je to taky těžký. Táta přišel o práci a máma je pořád nervózní.“

Zamrazilo mě. Najednou mi došlo, že nejsem jediný, kdo má problémy. „Víš co? Já taky nemám všechno růžový. Táta nás opustil před dvěma lety a máma maká ve dvou pracích, abychom vůbec vyšli.“

Klára se na mě poprvé slabě usmála. „To je hrozný…“

„Jo,“ přikývl jsem. „Ale aspoň máme jeden druhého, ne?“

Od té chvíle jsme byli nerozluční. Každou přestávku jsme trávili spolu, podporovali se při písemkách i v tělocviku, kde jsme oba patřili spíš k těm pomalejším. Ostatní si nás začali všímat – nejdřív s posměchem, pak s překvapením a nakonec i s respektem.

Jednou přišla za mnou učitelka Novotná: „Adame, všimla jsem si, že jsi Kláře moc pomohl. Víte, že jste tím inspirovali i ostatní děti? Dokonce i Petr s Honzou se přestali posmívat.“

Bylo zvláštní slyšet něco takového od dospělého. Doma jsem o tom řekl mámě u večeře.

„To je krásné, Adame,“ usmála se unaveně. „Víš, někdy stačí málo – podat ruku tomu, kdo ji potřebuje.“

Jenže ne všechno bylo jednoduché. Klářina máma si myslela, že jí kamarádství s klukem může uškodit – prý co tomu řeknou sousedi? A moje babička zase tvrdila: „Měl bys radši najít kamarády mezi klukama! Holky jsou moc citlivé.“

Jednou večer mi Klára napsala: „Dneska mě máma seřvala kvůli známkám a řekla mi, že jsem k ničemu.“

Dlouho jsem přemýšlel, co jí odpovědět. Nakonec jsem napsal: „Jsi silnější, než si myslíš. A já ti věřím.“

Druhý den přišla do školy s očima opuchlýma od pláče, ale když mě uviděla, usmála se. „Díky, žes mi napsal,“ zašeptala.

Časem jsme začali pomáhat i dalším dětem – třeba Martinovi, kterého šikanovali kvůli tomu, že koktá, nebo Tereze, která byla nová a neuměla dobře česky. Založili jsme malý klub – říkali jsme si „Parta pro všechny“. Učitelé nás podporovali a dokonce jsme jednou vystoupili na školním shromáždění s krátkým divadlem o tom, jak důležitá je laskavost.

Ale doma to pořád skřípalo. Máma byla čím dál víc unavená a já měl pocit, že jí přidělávám starosti. Jednou večer jsme se pohádali kvůli tomu, že jsem dostal trojku z matematiky.

„Adame! Musíš se víc snažit! Já na to nemám sílu!“ křičela.

„Já se snažím! Ale nejde to! Nikdo mi nerozumí!“ vybuchl jsem.

Zavřel jsem se v pokoji a dlouho do noci přemýšlel o tom, jestli má vůbec cenu snažit se být lepší, když to doma nikdo nevidí.

Ráno mi přišla zpráva od Kláry: „Dneska bude líp. Uvidíš.“

A měla pravdu – ten den jsme s partou uspořádali sbírku pro děti z dětského domova a poprvé jsem měl pocit, že dělám něco opravdu smysluplného.

Dnes už jsme oba na střední škole a občas si připomínáme ty první dny plné strachu a nejistoty. Vím jedno – kdybych tehdy neoslovil Kláru na lavičce, možná bych nikdy nezjistil, jak moc může obyčejná laskavost změnit život nejen jednomu člověku.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké udělat první krok? A proč nám často trvá tak dlouho pochopit, že i malé gesto může změnit svět kolem nás? Co si o tom myslíte vy?