Když máma zavolala, že přijedou příbuzní: Tentokrát jsem se rozhodla jinak

„Martino, v sobotu přijedou teta Alena s rodinou. Doufám, že tentokrát nebudeš mít žádné výmluvy,“ zněl hlas mojí mámy v telefonu ostřeji než obvykle. Stála jsem u okna našeho panelákového bytu v Jihlavě a dívala se na šedivé nebe. V hlavě mi hučelo. Teta Alena. Její věčné poznámky o tom, jak bych už dávno měla mít děti, pořádného chlapa a hlavně – být víc jako moje sestřenice Jana.

„Mami, já…“ začala jsem, ale máma mě přerušila: „Martino, už jsi dospělá. Rodina je rodina. Přijď včas.“ Pak zavěsila. Zůstala jsem stát s mobilem v ruce a cítila, jak se mi stahuje žaludek. Vždycky jsem se těmhle setkáním vyhýbala. Vymýšlela jsem si práci, nemoc, cokoli, jen abych nemusela poslouchat ty věčné narážky a porovnávání. Ale tentokrát jsem cítila, že už nemůžu utíkat. Něco ve mně se zlomilo.

Celý týden jsem byla nervózní. V práci jsem byla roztržitá, kolegyně Lenka si toho všimla: „Co je s tebou? Jsi jak tělo bez duše.“ Povzdechla jsem si: „Přijedou příbuzní. Zase.“ Lenka se pousmála: „To znám. Ale třeba to tentokrát zvládneš líp.“

V sobotu ráno jsem seděla v autobuse směr vesnice a sledovala krajinu za oknem. Vzpomínala jsem na dětství – na letní dny u rybníka, na babiččiny buchty, ale i na to, jak mě teta Alena vždycky shazovala před ostatními. „Martino, proč nejsi jako Jana? Podívej se na ni, jak je šikovná!“ slyšela jsem její hlas ve vzpomínkách.

Když jsem vystoupila na návsi, ucítila jsem známou vůni trávy a kouře z komínů. Máma mě čekala u branky. „Tak pojď, už jsou tady,“ řekla bez úsměvu. Vešla jsem do kuchyně a tam seděla teta Alena s manželem a Janou. Jana byla samozřejmě dokonalá – krásná, upravená, úspěšná právnička v Praze. Všichni se na mě otočili.

„Ahoj Martino,“ řekla teta Alena a hned dodala: „Tak co, už máš konečně nějakého přítele? Nebo pořád jen ta tvoje práce?“ Ztuhla jsem. Máma se na mě podívala s obavou v očích. Všichni čekali na moji odpověď.

Poprvé v životě jsem se nadechla a místo obvyklého mlčení jsem řekla: „Teto, proč se mě na to pořád ptáš? Proč mám pocit, že nikdy nejsem dost dobrá?“ V kuchyni nastalo ticho. Teta Alena zamrkala: „No… já jen… vždyť víš, že ti chceme jen to nejlepší.“

„Ale já nejsem Jana,“ pokračovala jsem a cítila, jak mi hoří tváře. „Jsem jiná. A možná to není špatně.“

Jana se na mě podívala a tiše řekla: „Mami, nech ji být. Každý máme svůj život.“

Teta Alena zrudla: „No to snad… Já jen chtěla pomoct.“

Máma si povzdechla: „Aleno, nech to být. Martinu to bolí.“

Seděli jsme chvíli v trapném tichu. Pak teta Alena začala mluvit o něčem jiném – o tom, jak jim opravili střechu a jak soused zase seká trávu v neděli ráno. Ale napětí viselo ve vzduchu.

Po obědě jsme šly s Janou ven na zahradu. Sedly jsme si na lavičku pod jabloní. Jana se ke mně naklonila: „Víš, taky to nemám jednoduché. Máma mě pořád tlačí do věcí, které nechci. Ale nikdy bych neměnila za tvůj klid.“

Podívala jsem se na ni překvapeně: „Ty máš klid? Já mám pocit, že mě pořád někdo soudí.“

Jana se usmála smutně: „To je všude stejné. Jen každý máme jiný druh tlaku.“

V tu chvíli jsem pochopila, že nejsem jediná, kdo trpí pod tíhou rodinných očekávání.

K večeru jsme seděli všichni u stolu a popíjeli kávu. Teta Alena už byla tišší než obvykle. Když odcházeli, objala mě a zašeptala: „Promiň, Martino. Asi jsem to přeháněla.“

Cestou zpět do Jihlavy jsem přemýšlela o tom, kolik let jsem žila ve stínu cizích očekávání a strachu z odmítnutí. Tentokrát jsem ale neuhnula. Postavila jsem se sama za sebe.

Možná to nebylo dokonalé setkání – ale bylo jiné než všechny předchozí.

A tak si říkám: Kolik z nás žije životy podle představ druhých? A kdy konečně začneme žít podle sebe?