Když mi bylo padesát devět: Příběh matky a dcery, které rozdělila emigrace

„Proč jsi mě tehdy nechala samotnou? Proč jsi musela odjet?“ Klářin hlas zní v kuchyni ostřeji než nůž, kterým právě krájím cibuli na guláš. Její oči jsou plné slz a já v nich vidím dvanáctiletou holčičku, kterou jsem kdysi musela opustit. Ne proto, že bych chtěla. Ale protože jsem neměla jinou možnost.

Bylo mi tehdy sedmačtyřicet a Kláře dvanáct. Její otec, Petr, už dávno nebyl součástí našeho života. Po rozvodu – jeho alkoholismus a věčné dluhy nás málem stáhly ke dnu – jsem zůstala sama s dítětem a hypotékou na malý byt v paneláku na Jižním Městě. Pracovala jsem jako prodavačka v Albertu, brala směny navíc, ale peníze pořád nestačily. Každý měsíc jsem počítala drobné do kasičky a modlila se, aby se nic nepokazilo.

Pak přišla ta nabídka: práce v Německu, v domově pro seniory. Měla jsem tam uklízet a pomáhat s péčí o staré lidi. Plat byl na české poměry pohádkový. Jenže znamenalo to odejít – ne na týden, ale na měsíce. Klára byla v šesté třídě, samostatná, chytrá holka. Moje máma tehdy ještě žila a slíbila, že se o Kláru postará. Přesto jsem měla strach. Ale co jiného jsem mohla dělat?

„Mami, já tě potřebovala,“ šeptá teď Klára a já cítím, jak mě její slova bodají do srdce. „Všichni měli rodiče na třídních schůzkách, jen já tam seděla sama s babičkou.“

Vzpomínám si na ty roky v Německu. Práce od rána do večera, unavené ruce, cizí jazyk, samota. Každý večer jsem volala domů přes Skype, poslouchala Klářiny příběhy ze školy, ale nikdy jsem nebyla dost blízko. Posílala jsem peníze domů – díky nim jsme splatily dluhy, koupily nový počítač, Klára mohla jet na lyžařský kurz. Ale za jakou cenu?

Jednou mi volala v noci. Plakala do telefonu: „Mami, babička je v nemocnici.“ Nemohla jsem přijet hned. Musela jsem čekat na volno a až pak jet domů. Ten pocit bezmoci mě pronásleduje dodnes.

Po dvou letech jsem se vrátila natrvalo. Klára byla jiná – uzavřenější, dospělejší, ale mezi námi zůstala zeď. Snažila jsem se ji obejmout, ale ona se odtahovala. „Už tě nepotřebuju,“ řekla mi jednou tiše.

Dnes je Kláře dvaatřicet. Má vlastní byt v Karlíně, pracuje jako grafička a je úspěšná. Ale naše vztahy jsou napjaté. Voláme si jen občas. Když přijde na návštěvu, cítím mezi námi napětí.

„Víš vůbec, jaké to bylo? Když mi bylo patnáct a poprvé mě pozval kluk do kina? Neměla jsem ti to komu říct. Nebo když mi umřela babička…“

Skláním hlavu a slzy mi stékají po tváři do guláše. „Kláro, já vím, že jsem tě zklamala. Ale kdybych neodjela, možná bychom přišly o všechno.“

„Ale přišla jsem o tebe,“ odpoví tiše.

V noci nemohu spát. Přemýšlím o všech těch letech – o rozhodnutích, která jsem musela udělat sama. O tom, jak moc mě mrzí každá chvíle, kdy jsem tu pro Kláru nebyla. Vím, že mi možná nikdy neodpustí.

Ráno jí píšu zprávu: „Mám tě ráda. Vždycky budu.“

Odpověď přijde až večer: „Já vím.“

Sedím u okna a dívám se na šedivé paneláky podzimního Prahy. Udělala jsem správnou věc? Nebo jsem měla zůstat a riskovat bídu? Co byste udělali vy na mém místě?