Když mi táta začal účtovat nájem za můj pokoj: Tíha nevyřčených dluhů

„Tak kolik mi dneska dáš?“ ozvalo se ode dveří, když jsem si balila učebnice do batohu. Táta stál opřený o futra, v ruce držel hrnek s kafem a v očích měl ten známý tvrdý pohled. Bylo mi sedmnáct a místo abych řešila maturitu nebo první lásky, počítala jsem drobné z brigády, abych mohla zaplatit nájem za svůj vlastní pokoj.

„Tati, mám jen pětistovku. Zbytek ti dám příští týden, až dostanu výplatu,“ odpověděla jsem tiše a cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík. Máma seděla v kuchyni a dělala, že neslyší. Vždycky dělala, že neslyší.

„To není můj problém, Aničko. Každý tady musí přispívat. Chceš bydlet zadarmo? To si najdi jiný hotel,“ odsekl a zabouchl za sebou dveře. V tu chvíli jsem si přísahala, že až budu dospělá, nikdy už nebudu nikomu dlužit ani korunu. Ani jemu.

Roky plynuly. Vystudovala jsem vysokou školu v Brně, našla si práci v knihovně a pronajala si malý byt na Lesné. Táta mi občas volal – většinou když potřeboval něco opravit na chalupě nebo půjčit peníze. Nikdy se nezeptal, jak se mám. Máma mezitím onemocněla rakovinou a zemřela během jednoho studeného února. Na pohřbu jsme stáli vedle sebe jako dva cizí lidé.

Po mámině smrti se táta změnil. Začal pít víc než dřív, práce ho nebavila a často si stěžoval na bolesti zad. Jednoho dne mi zavolala sousedka paní Novotná: „Aničko, váš tatínek leží už druhý den v posteli a nereaguje. Měla byste přijet.“

Když jsem přijela do našeho starého bytu na sídlišti v Líšni, byl tam zápach zatuchliny a cigaretového kouře. Táta ležel na gauči, zarostlý a pohublý. „Co tu chceš?“ zavrčel.

„Přijela jsem ti pomoct,“ řekla jsem a snažila se potlačit odpor i lítost. „Paní Novotná mi volala.“

„Nepotřebuju pomoc. Potřebuju peníze na nájem,“ odsekl.

V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Chtěla jsem odejít, zabouchnout dveře a už se nikdy nevrátit. Ale něco mě drželo – možná vzpomínka na to, jak mě kdysi učil jezdit na kole, nebo jak jsme spolu pekli vánočku. Nebo jen pocit povinnosti.

Začala jsem k němu jezdit každý týden. Nakupovala jsem mu jídlo, prala prádlo, uklízela byt. On byl většinou mrzutý, někdy mě ani nepozdravil. Jednou večer, když jsem mu vařila polévku, se zeptal: „Proč to vlastně děláš? Myslíš si, že ti něco dlužím?“

Zamrazilo mě. „Já nevím,“ odpověděla jsem popravdě. „Možná bych měla být naštvaná. Ale jsi můj táta.“

„Já tě nikdy neměl rád zadarmo,“ řekl tiše. „Všechno něco stojí.“

Seděla jsem u stolu a dívala se na něj. Najednou mi došlo, že celý jeho život byl o strachu z dluhů – finančních i těch citových. Jeho otec byl stejný: tvrdý chlap z Vysočiny, který nikdy neobjal své děti.

Jednou večer přišla paní Novotná na návštěvu. „Aničko, vy jste dobrá dcera,“ řekla mi v předsíni potichu. „Váš tatínek to neumí říct nahlas.“

Po několika měsících se tátův stav zhoršil. Lékaři řekli, že má rakovinu slinivky a zbývá mu pár týdnů života. Seděla jsem u jeho postele a držela ho za ruku.

„Promiň,“ zašeptal najednou. „Nevěděl jsem, jak jinak tě naučit postarat se o sebe.“

Slzy mi stékaly po tváři. „Tati… já bych ti stejně pomohla. I kdybys mi nikdy nic nedal.“

Umřel o dva dny později. Po pohřbu jsem seděla ve svém bytě a přemýšlela nad tím vším – nad roky nevyřčených výčitek i nad tím malým dítětem v sobě, které pořád čekalo na pochvalu nebo obejmutí.

Dnes už vím, že rodina není o tom, kolik kdo komu dluží peněz nebo laskavostí. Je to o tom přijmout i ty nejbolestivější části minulosti a rozhodnout se, jestli chceme být lepší než ti před námi.

Někdy si říkám: Můžeme někdy opravdu odpustit svým rodičům? A co když to nejde? Co byste udělali vy na mém místě?