Když můj manžel Petr jednou příliš stěžoval, rozhodla jsem se, že je čas na lekci
«Co to zase máme k večeři?» zeptal se Petr s výrazem, který jsem už znala až příliš dobře. Bylo to jako by každé jeho slovo bylo ostré jako břitva, která mi řezala do srdce. «Zase něco, co se nedá jíst?» dodal s úšklebkem.
Stála jsem u sporáku, míchala polévku a snažila se ignorovat tu bolestivou vlnu frustrace, která mě zaplavila. Byli jsme manželé už pět let a za tu dobu jsem si zvykla na jeho kritiku. Ale dnes večer jsem cítila, že už toho bylo dost.
Vzpomínám si na den naší svatby. Byla jsem tak šťastná, plná naděje a očekávání. Petr byl tehdy jiný. Byl laskavý, pozorný a vždy mě podporoval. Ale jak čas plynul, jeho slova se stala ostřejšími a jeho trpělivost kratší. Každý den se zdál být zkouškou mé trpělivosti a odolnosti.
«Víš co, Petře?» řekla jsem nakonec, odhodlaná udělat něco jiného. «Rozhodla jsem se vzít si tvou radu k srdci.»
Petr se na mě podíval s překvapením v očích. «Opravdu? A co to znamená?»
«Dnes večer budeš vařit ty,» oznámila jsem mu klidně.
Jeho úsměv zmizel a nahradilo ho zmatení. «Cože? Já?»
«Ano, ty,» zopakovala jsem pevně. «Chci vidět, jak to zvládneš lépe než já.»
Petr chvíli mlčel, pak se zasmál. «Dobře, výzvu přijímám,» řekl s jistotou, kterou jsem od něj očekávala.
Následující dny byly pro nás oba zkouškou. Petr se snažil uvařit něco jednoduchého, ale brzy zjistil, že to není tak snadné, jak si myslel. Viděla jsem ho bojovat s recepty, které jsem mu dala, a jak se snažil udržet kuchyň v pořádku.
Jednoho večera, když jsme seděli u stolu a on přede mnou položil talíř s něčím, co mělo být těstoviny s omáčkou, ale spíš to připomínalo lepkavou hmotu, podíval se na mě s omluvným úsměvem.
«Asi to není tak jednoduché, jak jsem si myslel,» přiznal tiše.
Usmála jsem se na něj a cítila jsem, jak napětí mezi námi pomalu mizí. «Ne, není,» odpověděla jsem jemně.
Tato zkušenost nás oba změnila. Petr začal více oceňovat mou práci doma a já jsem se naučila stát si za svým a nebát se říct svůj názor.
Náš vztah se zlepšil a my jsme se naučili lépe komunikovat. Už to nebylo jen o kritice a obraně, ale o vzájemném porozumění a podpoře.
A tak se ptám sama sebe: Kolik z nás žije ve stínu kritiky a bojí se postavit za sebe? Možná je čas na změnu.