Když peníze nestačí: Příběh o tchyni, která měla, ale nedala

„Tak co, Lucie, jak se máš?“ zeptala se mě Petra a upila ze svého cappuccina. Její hlas byl tichý, ale v očích jsem jí viděla stejnou únavu, jakou jsem cítila já. Seděly jsme v malé kavárně na Vinohradech, kde jsme kdysi plánovaly budoucnost plnou snů a nadějí. Dnes jsme obě vypadaly, jako by nás život semlel.

„Víš, Peti, mám pocit, že už nemůžu dál,“ vydechla jsem a cítila, jak se mi třesou ruce. „Všechno se sype. Adam přišel o práci, já mám jen poloviční úvazek a do toho ty děti…“

Petra přikývla. „A co tvoje tchyně? Vždyť ta má peněz na rozdávání.“

Zasmála jsem se hořce. „To jo. Ale když jsem ji poprosila o pomoc, podívala se na mě, jako bych byla špína na jejím koberci.“

Vzpomínám si na ten den jasně. Stála jsem v jejím obýváku, kde vonělo drahé mýdlo a všude byly vystavené porcelánové sošky. „Jano,“ začala jsem opatrně, „potřebovali bychom s Adamem pomoct. Jen na pár měsíců, než najdu lepší práci…“

Moje tchyně Jana si mě přeměřila pohledem. „Lucie, já jsem si všechno vydělala sama. Nikdo mi nic nedal. Proč bych měla teď dávat vám?“ Její hlas byl ledový.

Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. „Ale vždyť jste naše rodina…“

„Rodina je jedna věc, ale každý si musí pomoci sám,“ odsekla a obrátila se ke svému mobilu.

Ten den jsem odešla s pocitem naprostého ponížení. Adam byl vzteky bez sebe. „Moje máma má na účtu miliony a nechá nás tady topit se v dluzích?“ křičel večer doma. Snažila jsem se ho uklidnit, ale sama jsem měla chuť brečet.

Začaly nám chodit upomínky za nájem. Děti chtěly nové boty do školy a já počítala každou korunu. Jednou večer jsem seděla u stolu a třídila účty, když přišla dcera Anička: „Mami, proč nemůžeme jet letos na tábor jako ostatní?“

Podívala jsem se jí do očí a nevěděla, co říct. „Teď to prostě nejde, zlatíčko.“

Adam začal být čím dál víc podrážděný. Hádali jsme se kvůli každé hlouposti – kvůli tomu, kdo koupí mléko, kdo vyzvedne děti ze školky. Jednou večer bouchl dveřmi a odešel do hospody. Vrátil se až nad ránem a já seděla v kuchyni s hlavou v dlaních.

„Tohle už není život,“ šeptala jsem sama sobě.

Jednoho dne mi volala Jana. „Lucie, slyšela jsem, že Adam hledá práci. Mám známého ve stavební firmě, možná by tam něco bylo.“

Na chvíli ve mně vzklíčila naděje. „To by bylo skvělé! Moc děkuju.“

Ale když Adam přišel na pohovor, ukázalo se, že místo je jen pro brigádníky za minimální mzdu. „Tohle je výsměch,“ řekl mi doma zklamaně.

Začala jsem chodit uklízet byty po večerech. Ruce mě bolely a domů jsem se vracela vyčerpaná. Ale aspoň jsme měli na jídlo.

Jednou večer jsme seděli s Adamem u stolu a mlčky jedli polévku z pytlíku. Najednou řekl: „Víš co? Já už nechci být závislý na nikom. Ani na mámě.“

Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době jsem v jeho očích viděla odhodlání.

Začali jsme spolu hledat cesty ven – Adam si udělal rekvalifikační kurz na elektrikáře a já začala šít dětské oblečení na zakázku přes internet.

Trvalo to dlouhé měsíce, ale pomalu jsme se začali zvedat ze dna. Děti měly zase radost z maličkostí – z domácího koláče nebo výletu do lesa.

Jana nás dál navštěvovala jen zřídka a vždycky přinesla nějaký drahý dárek pro děti – hračku nebo značkové oblečení – ale nikdy nenabídla opravdovou pomoc.

Jednou přišla Anička domů a povídá: „Babička říkala, že kdo chce něco dokázat, musí si to zasloužit.“

Zamrazilo mě. Co když moje děti vyrostou s pocitem, že láska je podmíněná penězi?

Dnes sedím v té kavárně naproti Petře a vyprávím jí svůj příběh. Obě víme, že nejsme jediné, kdo zažil zklamání od vlastní rodiny.

„Myslíš, že je správné chtít pomoc od těch nejbližších?“ ptám se Petry i sama sebe.

A co vy? Kde je podle vás hranice mezi pomocí a závislostí? Má rodina povinnost pomoci, když může? Nebo si opravdu každý musí pomoci sám?