Když Petr odešel: Příběh o zradě, samotě a naději

„Mami, proč jsi zase smutná?“ ozvalo se vedle mě, když jsem seděla na ledové lavičce v parku a sníh mi pomalu padal do vlasů. Malý Matěj mě zatahal za rukáv a já si uvědomila, že už zase utíkám myšlenkami někam pryč. „Nic, zlato, jen jsem se zamyslela,“ odpověděla jsem a rychle vstala, protože jsem měla přesně sedm minut na to, abych doběhla pro Tomáška na fotbalový trénink, pak odvezla nejmladšího Filipa do školky a stihla se vrátit domů za malou Aničkou, která byla nachlazená.

Byly to dva roky od chvíle, kdy Petr prostě odešel. Bez vysvětlení. Bez rozloučení. Jen vzkaz na lednici: „Promiň, už to dál nejde.“ Ten den jsem se sesypala. Všechno, co jsem považovala za jistotu – domov, rodinu, lásku – zmizelo během jedné noci. Zůstala jsem sama s třemi dětmi a nekonečným seznamem povinností. Moje máma mi tehdy řekla: „Musíš být silná kvůli dětem.“ Ale jak být silná, když se člověk každé ráno probouzí s pocitem prázdnoty?

Všichni kolem mě měli nějaký názor. Kamarádka Jana mi radila: „Vykašli se na něj! Najdi si někoho nového.“ Táta jen mlčky přikyvoval a občas mi podstrčil nějakou stovku navíc, když viděl, jak počítám drobné na nákup. Nejhorší byly večery. Když děti konečně usnuly a já zůstala sama v tichu bytu na sídlišti v Modřanech. Tehdy jsem si dovolila brečet.

Jednou v noci jsem slyšela Tomáška mluvit ze spaní: „Tati, vrať se…“ Zlomilo mi to srdce. Věděla jsem, že děti trpí stejně jako já, jen to neumí říct nahlas. Snažila jsem se být pro ně vším – mámou i tátou zároveň. Ale někdy jsem měla pocit, že selhávám. Že jim nemůžu dát všechno, co potřebují.

Jednoho dne mi volala ředitelka školky: „Paní Novotná, Filip má dneska horečku. Můžete si pro něj přijít?“ Zase jsem musela opustit práci dřív. Šéfová už na mě koukala skrz prsty. „Lucie, musíte si to doma nějak zařídit,“ řekla mi jednou ostře. Ale jak? Když nemáte nikoho, kdo by vám pomohl? Když Petr zmizel i z rodinného rozpočtu a alimenty chodily jen občas?

Začala jsem být unavená. Nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Přestala jsem věřit lidem. Každý nový muž v mém okolí mi připomínal Petra – jeho sliby, jeho úsměvy… a nakonec jeho útěk.

A pak přišel ten den. Bylo to přesně dva roky od jeho odchodu. Právě jsem skládala prádlo v obýváku a Anička si hrála s plyšákem na koberci. Najednou někdo zazvonil. Podívala jsem se kukátkem a málem mi vypadlo srdce z hrudi.

Petr stál přede dveřmi. Vypadal jinak – starší, unavenější… ale byl to on. Otevřela jsem jen na řetízek.

„Lucie… můžu s tebou mluvit?“ začal tiše.

„Co tady chceš?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet.

„Já… vím, že nemám právo tě o nic žádat. Ale potřebuju ti něco říct.“

Za mnou se ozval dětský smích a Petr sklopil oči.

„Děti jsou doma?“ zeptal se tiše.

„Ano. A mají tátu jen na fotkách,“ odpověděla jsem tvrdě.

Stáli jsme tam dlouhé minuty v trapném tichu. Nakonec jsem otevřela dveře dokořán.

„Tak pojď dál. Ale jen na chvíli.“

Petr vešel dovnitř a rozhlédl se po bytě. Všiml si Aničky a usmál se na ni. Ona ho ale nepoznávala.

Sedli jsme si ke stolu a já čekala, co řekne.

„Lucie… já vím, že jsem ti ublížil. Že jsem ublížil dětem. Odešel jsem jako zbabělec. Měl jsem pocit, že už nic nezvládám… že mě všechno dusí…“

„A co sis myslel? Že nám bude líp bez tebe?“ vyjela jsem na něj.

„Ne… já… byl jsem srab. A teď bych chtěl aspoň trochu napravit to, co jsem zkazil.“

V tu chvíli přišel Tomášek z pokoje a zastavil se ve dveřích.

„Tati?“ zašeptal nevěřícně.

Petr vstal a pomalu k němu přešel. Oba stáli proti sobě a já viděla v Tomáškových očích slzy.

„Promiň mi to, Tomášku,“ řekl Petr tiše.

Tomášek ho objal a já měla pocit, že mi pukne srdce.

Ten večer jsme dlouho mluvili. Petr mi vyprávěl o tom, jak žil poslední dva roky – sám, bez rodiny, bez smyslu života. Prý pochopil až moc pozdě, co všechno ztratil.

Nevím, jestli mu dokážu odpustit. Nevím, jestli dokážu znovu věřit člověku, který mě tak hluboce zranil. Ale když vidím své děti šťastné aspoň na chvíli… možná stojí za to dát mu ještě jednu šanci?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec odpustit taková zrada? Nebo je lepší jít dál bez něj?