Když rodina není domov: O studeném přijetí a skrytém koláči

„Tak co, Michale, myslíš, že už je čas jet?“ Eva se na mě podívala přes volant, zatímco jsem nervózně mačkal krabičku s ještě teplým tvarožákem. „Volal jsi jim přece včera, ne?“ Její hlas byl klidný, ale já cítil, jak mi v břiše narůstá neklid. Už to bylo několik měsíců, co jsme byli u mého bratra Petra a jeho ženy Jany. Vždycky jsem si říkal, že rodina je základ, že když už nikdo jiný, tak oni nás přece přijmou s otevřenou náručí.

Cesta do sousedního města byla krátká a tichá. Eva se snažila navázat rozhovor o práci, ale já byl myšlenkami jinde. V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství – jak jsme s Petrem hráli fotbal na dvoře, jak mamka pekla bábovku a táta se smál našim hádkám. Teď už jsme dospělí, každý máme svůj život. Ale pořád jsem doufal, že když přijedeme, bude to jako dřív.

Zazvonili jsme. Dveře otevřela Jana s úsměvem, který byl spíš povinností než radostí. „Ahoj, pojďte dál,“ řekla a ustoupila stranou. Petr seděl v obýváku u televize a ani se neotočil. „Nazdar,“ zamumlal a dál hypnotizoval obrazovku. Eva mi stiskla ruku a já se snažil tvářit vesele.

„Přinesli jsme koláč,“ řekla Eva a podala Janě krabičku. Jana ji vzala a bez jediného pohledu ji položila na kuchyňskou linku. „Díky, dáme ho do lednice,“ prohodila a zmizela v kuchyni. Slyšel jsem cvaknutí dveří od lednice a pak už nic.

Sedli jsme si na gauč. Petr přepnul kanál a mlčky sledoval zprávy. Nikdo se nás nezeptal, jak se máme, co je nového, jestli si dáme kávu nebo čaj. Po chvíli trapného ticha jsem se zeptal: „Tak co děti? Jak se mají?“

Petr pokrčil rameny. „V pohodě. Kluci jsou venku.“

Jana přišla zpátky do pokoje a začala skládat prádlo. „Dáte si něco?“ zeptala se bez zájmu.

„Kdyby byla káva…“ začala Eva.

„Jo, udělám,“ odpověděla Jana a odešla do kuchyně. Slyšeli jsme cinkání hrnků a šustění sáčků s cukrem. Když nám přinesla kávu, položila ji na stůl beze slova.

Seděli jsme tam jako cizí lidé. Nikdo se nesmál, nikdo nevyprávěl historky z práce nebo školy. Jen ticho a občasné zakašlání. Po hodině jsem to nevydržel: „Tak my asi pojedeme…“

Petr jen kývl hlavou. Jana nás vyprovodila ke dveřím. „Díky za návštěvu,“ řekla stroze.

Když jsme seděli zpátky v autě, Eva mlčela. Já měl v očích slzy vzteku i smutku. „Víš,“ řekla nakonec tiše, „já jsem si myslela, že rodina je něco víc.“

Doma jsem otevřel lednici a vytáhl zbytek večeře. Koláč zůstal u Petra a Jany – neochutnaný, schovaný v lednici jako naše vztahy: chladné, odložené na neurčito.

Celou noc jsem nemohl spát. Přemýšlel jsem, kde se to pokazilo. Proč už nejsme rodina? Proč je mezi námi tolik chladu? Je to tím, že jsme každý jiný? Nebo jsme si prostě přestali rozumět?

Druhý den mi přišla zpráva od mámy: „Jak bylo u Petra?“ Nevěděl jsem, co napsat. Pravdu? Že jsme tam byli jako vetřelci? Že koláč skončil v lednici a naše slova ve vzduchu?

Nakonec jsem odepsal: „Bylo to… zvláštní.“

Od té doby jsme k Petrovi nejeli. S Evou jsme si začali zvát kamarády domů – lidi, kteří nás přijali takové, jací jsme. Ale někde uvnitř mě pořád bolí ta představa, že vlastní bratr mě nechce vidět.

Možná je to normální – že rodina není vždycky domovem. Ale proč to musí tolik bolet?

Řekněte mi – zažili jste někdy něco podobného? Myslíte si, že má smysl snažit se o vztahy s těmi, kteří o vás nestojí?