Když rodina zaklepe na dveře: Neděle u mých rodičů

„Proč jsi nikdy nemohla být jako tvoje sestra?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem překročila práh bytu rodičů. Maminka stála u sporáku, v ruce vařečku, a ani se na mě nepodívala. V tu chvíli jsem měla chuť otočit se na podpatku a odejít, jako už tolikrát předtím. Ale tentokrát jsem zůstala.

„Ahoj, mami,“ řekla jsem tiše a snažila se potlačit třes v hlase. V obýváku už seděl táta, listoval novinami a dělal, že mě nevidí. Moje sestra Jana, ta dokonalá, právě skládala na stůl koláče, které přinesla. Všichni byli pohromadě, jako by se nic nedělo. Jen já jsem cítila, jak se mi v hrudi svírá starý známý uzel.

„Tak co, jak se máš?“ zeptala se Jana s tím svým úsměvem, který vždycky působil upřímně jen na ostatní. „Prý máš novou práci? Mamka říkala, že je to jen na dobu určitou.“

„Ano, je to zatím na půl roku,“ odpověděla jsem a snažila se nevnímat ironii v jejím hlase.

Maminka si povzdechla. „Víš, já jen nechápu, proč jsi nikdy nevydržela nikde déle. Jana je už pět let ve stejné firmě a podívej, jak je spokojená.“

Táta zvedl oči od novin. „A co ten tvůj Petr? Ještě spolu jste?“

„Ne, rozešli jsme se před měsícem,“ odpověděla jsem a cítila, jak mi hoří tváře.

„To je škoda,“ řekla maminka a významně se podívala na Janu. „Jana s Michalem plánují svatbu. Už mají i byt.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se dusím. Všechno bylo jako vždycky – já ta neúspěšná, ta, co nikdy nezapadla. Vzpomněla jsem si na dětství, na všechny ty chvíle, kdy jsem se snažila být lepší, abych si zasloužila jejich uznání. Nikdy to nestačilo.

„Mami, proč mi to pořád děláš?“ vyhrkla jsem najednou a sama sebe tím překvapila. „Proč mě pořád srovnáváš s Janou? Nikdy jsem nebyla jako ona a nikdy nebudu.“

V kuchyni zavládlo ticho. Táta si odkašlal a Jana sklopila oči.

Maminka položila vařečku a poprvé za celý den se na mě podívala. „Já jen chci, abys byla šťastná.“

„Ale já nejsem šťastná, když mám pocit, že tě pořád zklamávám,“ řekla jsem tiše.

Jana vstala od stolu a přešla ke mně. „Víš, že ti závidím? Že máš odvahu začít znovu? Já bych to nedokázala.“

Podívala jsem se na ni překvapeně. „Ty mi závidíš?“

Přikývla. „Mamka mě vždycky chválila, ale nikdy mi neřekla, že je na mě pyšná. Pořád mám pocit, že musím být dokonalá.“

Chvíli jsme tam stály naproti sobě – dvě sestry, které si celý život záviděly něco, co ta druhá vůbec neměla.

Táta si povzdechl. „Holky… možná jsme to s mamkou přeháněli. Chtěli jsme pro vás to nejlepší.“

Maminka si sedla ke stolu a poprvé za dlouhou dobu vypadala unaveně. „Možná jsme vás obě tlačili moc.“

Sedli jsme si všichni ke stolu. Koláče chutnaly sladce i hořce zároveň. Povídali jsme si o věcech, o kterých jsme nikdy nemluvili – o strachu ze selhání, o pocitu nedostatečnosti, o tom, jak těžké je být součástí rodiny, kde každý očekává něco jiného.

Když jsem večer odcházela domů, maminka mě objala pevněji než kdy dřív. „Promiň mi to všechno,“ zašeptala.

Cestou domů jsem přemýšlela: Je možné začít znovu? Najít své místo mezi lidmi, kteří nás milují po svém – i když to někdy bolí? Co myslíte vy?