Když rodina znamená obchod: Příběh o důvěře, zradě a hledání sebe sama

„Ivano, to je přece jasné řešení! Dáte mi svoje úspory a já byt přepíšu na Aničku. Všichni budou spokojení.“

Seděla jsem v kuchyni u stolu, ruce sevřené v pěst pod deskou, a dívala se na tchyni, jak si s naprostým klidem míchá kávu. Její hlas zněl, jako by šlo o běžnou věc – jako by šlo o půjčení hrníčku cukru, ne o všechny peníze, které jsme s Petrem za posledních deset let našetřili. Petr mlčel. Jen nervózně poklepával prsty o hranu stolu. V koutě si Anička hrála s plyšákem a já měla pocit, že se mi pod nohama propadá zem.

„A co když… co když to nevyjde?“ vyhrkla jsem nakonec. „Co když se něco stane? Jakou máme jistotu?“

Tchyně se na mě podívala pohledem, který jsem znala – ten pohled, kterým dokázala člověka rozebrat na kousky. „Ivano, já jsem tvoje rodina. Myslíš si, že bych vám něco udělala? Vždyť je to pro Aničku!“

Bylo to poprvé, co jsem si uvědomila, jak moc mě ta žena dokáže zastrašit. Petr se konečně nadechl: „Mami, to je přece hodně peněz. My jsme na to šetřili roky…“

„A právě proto byste měli myslet na budoucnost vaší dcery!“ skočila mu do řeči. „Já už ten byt nechci. Je mi na nic. Ale Anička… ta by měla mít jistotu.“

Celý večer jsem pak seděla v ložnici a dívala se do stropu. Petr byl zticha, jen občas se otočil na bok a povzdechl si. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře – co když jí ty peníze dáme a ona si to rozmyslí? Co když byt prodá? Co když…

Druhý den v práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolega Tomáš si toho všiml: „Ivano, jsi v pohodě? Vypadáš, jako bys nespala týden.“

„To nic,“ zalhala jsem. „Jen rodinné věci.“

Ale nebylo to nic. Byla to noční můra. Každý den jsem cítila větší tlak – od tchyně, od Petra, od sebe samotné. Všichni kolem mě měli jasno: pro dítě je třeba udělat cokoliv. Jenže já jsem cítila, že ztrácím půdu pod nohama.

Jednoho večera jsme seděli s Petrem u televize. On mlčel, já mlčela. Nakonec jsem to nevydržela: „Petře, proč mám pocit, že nás tvoje máma vydírá?“

Petr se na mě podíval unavenýma očima: „Protože nás vydírá. Ale co mám dělat? Je to moje máma…“

„A já jsem tvoje žena! A Anička je naše dcera! Nemůžeme jí dát všechno jen proto, že ona chce mít klidné svědomí!“

Petr se rozplakal. Poprvé za těch deset let jsem viděla svého muže plakat kvůli své matce.

Další dny byly jako zlý sen. Tchyně volala každý den – někdy i dvakrát denně. „Tak co jste se rozhodli? Ivano, musíš myslet na Aničku! Já už nemám sílu ten byt udržovat…“

Začala jsem být podrážděná i na Aničku. Jednou večer přišla do kuchyně: „Maminko, proč jsi smutná?“

A já jí nedokázala odpovědět.

Jednoho dne jsem šla za svou mámou. Seděly jsme u ní v paneláku na Jižním Městě a já jí všechno řekla. Máma mě vyslechla a pak řekla: „Ivanko, nikdy nedávej všechno z ruky jen proto, že ti někdo slíbí jistotu. Lidi se mění.“

Začala jsem hledat informace – právníky, zkušenosti ostatních lidí na internetu. Zjistila jsem, že podobné příběhy nejsou výjimkou. Kolik lidí už přišlo o všechno kvůli rodinným slibům?

Jednoho večera jsem si sedla s Petrem: „Musíme to vyřešit jinak. Buď nám tvoje máma dá byt nejdřív a pak jí dáme peníze – nebo do toho nejdeme.“

Petr souhlasil – ale bylo vidět, jak moc ho to bolí.

Když jsme to oznámili tchyni, rozzuřila se: „Tak vy mi nevěříte? Po tom všem?“

„Nejde o důvěru,“ řekla jsem tiše. „Jde o naši budoucnost.“

Tchyně s námi přestala mluvit. Petr byl zlomený. Já měla pocit viny – ale i úlevy.

Uplynuly týdny ticha. Bylo těžké vysvětlit Aničce, proč už nechodíme k babičce na koláče.

Jednou večer mi Petr řekl: „Možná jsme přišli o byt. Ale aspoň jsme nepřišli o sebe.“

A já dodnes nevím – udělali jsme správně? Nebo jsme měli riskovat pro větší jistotu naší dcery?

Co byste udělali vy? Je rodina opravdu víc než peníze – nebo je důvěra něco, co se už nedá koupit?