Když se máma nastěhovala: Nový začátek, nebo konec klidu?

„Proč jsi mi zase schovala ty prášky? Já nejsem žádné malé dítě!“ Mámin hlas rezonoval celým bytem. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, když jsem krájela cibuli na guláš. Petr seděl v obýváku, tvářil se provinile a Ruby se schovávala za dveřmi svého pokoje. Bylo to už potřetí tento týden, co jsme se kvůli mámě pohádali.

Před měsícem jsem ji přemlouvala: „Mami, pojď bydlet k nám! Proč být pořád sama? Bude ti s námi líp, budeš mít společnost a Ruby tě bude mít na očích.“ Máma se bránila. „Já nejsem žádná přítěž! Mám svůj klid, svoje zvyky. Nechci vám překážet.“ Ale když jí v domě spadl výtah a ona musela tři týdny chodit po schodech do čtvrtého patra, vzdala to. „Dobře, Zuzano. Ale jen na chvíli, než opraví výtah.“

Jenže výtah už dávno opravili a máma je u nás pořád. Každý den je to těžší. Máma je tvrdohlavá, všechno musí být po jejím. Ráno vstává v šest, pustí rádio na plné pecky a začne vařit kávu tak silnou, že by probudila i mrtvého. Petr chodí do práce až na devátou, takže ho to vytáčí. „Zuzko, nemůže tvoje máma aspoň trochu ztlumit rádio? Já se nevyspím!“ šeptá mi do polštáře.

A pak jsou tu ty její rady. „Tohle maso je moc tuhé, Zuzano. Dřív jsi vařila líp.“ Nebo: „Ruby by měla víc číst a míň koukat do mobilu.“ A když jí řeknu, že dneska je to normální, jen protočí oči: „Za nás jsme si hráli venku!“

Jednou večer jsem slyšela mámu, jak volá své sestře: „Oni mě tady mají jen na práci. Hlídám malou, vařím, uklízím… Zuzana už není ta holka, co bývala.“ Zabolí to. Vždyť já se snažím! Pracuju na poloviční úvazek v knihovně, starám se o domácnost, o Ruby… A teď ještě o mámu.

Petr už toho má taky dost. „Takhle to dál nejde. Máme svůj život. Já chápu, že je stará a potřebuje pomoc, ale co my?“ Přiznávám, někdy bych nejradši utekla. Jenže pak vidím Ruby, jak sedí s babičkou u stolu a smějí se nad starými fotkami. Nebo jak jí babička plete copánky a vypráví pohádky z dětství.

Jednoho dne přišla máma s kufrem do kuchyně. „Zuzano, já už pojedu domů. Nechci vám tu dělat dusno.“ Zůstala jsem stát jako opařená. „Mami, vždyť… vždyť jsme rodina! Jen je to pro nás všechny nové.“ Máma si povzdechla: „Já vím. Ale někdy mám pocit, že vás jen obtěžuji.“

Sedly jsme si spolu ke stolu. „Mami,“ začala jsem opatrně, „já tě mám ráda. Jen… je to těžké pro všechny. Já se bojím, že tě ztratím, že se ti něco stane sama doma.“ Máma mi položila ruku na rameno: „Já se taky bojím. Ale nechci být na obtíž.“

Nakonec jsme se domluvily – máma bude u nás přes týden a na víkendy pojede domů. Pomalu jsme si začaly zvykat na nový režim. Někdy je to pořád těžké – hádky kvůli maličkostem, rozdílné názory na výchovu i domácnost. Ale taky jsme si blíž než kdy dřív.

Jednou večer seděla máma s Ruby na gauči a zpívaly si staré trampské písničky. Petr se usmíval a já si uvědomila, že i přes všechny konflikty je rodina to nejdůležitější.

Někdy si ale stejně kladu otázku: Udělala jsem správně? Dá se vůbec najít rovnováha mezi péčí o rodiče a vlastním životem? Co byste dělali vy na mém místě?