Když se sny rozplynou: Příběh o domově, který nebyl můj

„To nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil. Stála jsem uprostřed kuchyně, kde jsem jako malá sedávala s kakaem, a teď jsem se v tom samém koutě cítila cizí. Máma se na mě dívala s očima plnýma slz, ale v jejím pohledu byla i tvrdohlavost, kterou jsem znala celý život. „Jitko, já prostě nemůžu odejít. Po tom všem… Potřebuju ten dům víc než kdy dřív.“

Petr stál za mnou, mlčel a jen mi stiskl ruku. Věděla jsem, že je naštvaný, ale nechtěl to přilévat olej do ohně. Ještě před týdnem jsme plánovali svatbu a vybírali barvy do dětského pokoje v mém starém pokoji. Rodiče nám dům slíbili, když jsme se zasnoubili. Táta tehdy žertoval: „Aspoň někdo ten barák opraví.“ Bylo to jasné – začneme tam nový život. Jenže teď máma oznámila rozvod a všechno se rozpadlo.

„A co táta?“ zeptala jsem se tiše. Máma zavrtěla hlavou. „Odešel za jinou. Já… já tu zůstanu sama. Nemám kam jít.“

V tu chvíli jsem cítila vztek i lítost zároveň. Vždycky jsem byla ta hodná dcera, co všechno pochopí. Ale teď? Měla jsem pocit, že mi někdo vyrval kus budoucnosti.

Večer jsme s Petrem seděli na lavičce před domem. „Co teď?“ zeptal se tiše. „Nevím,“ přiznala jsem. „Celý život jsem si představovala, že tady budu žít. Že naše děti budou běhat po zahradě, kde jsem si hrála já.“

Petr mě objal. „Možná je čas začít jinde. Společně.“

Následující týdny byly jako zlý sen. Máma se uzavřela do sebe, táta se odstěhoval k nějaké Ivaně z práce a já měla pocit, že už nic nebude jako dřív. S Petrem jsme hledali byty po Praze, ale všechno bylo drahé nebo malé. Každý večer jsme seděli u počítače a prohlíželi inzeráty, hádali se kvůli penězům a mlčeli víc, než mluvili.

Jednou večer jsem přišla domů a máma seděla v obýváku s krabicí fotek. „Pamatuješ?“ ukázala mi fotku, kde jsme byli všichni na chalupě v Orlických horách. „To byly časy…“

„Mami,“ řekla jsem opatrně, „já vím, že je to pro tebe těžké. Ale i pro mě je to těžké. S Petrem jsme si všechno naplánovali…“

Máma mě pohladila po ruce. „Já vím, Jituško. Ale já bych to sama nezvládla. Ten dům je jediné, co mi zůstalo.“

Chtěla jsem křičet, ale místo toho jsem jen tiše odešla do svého pokoje – nebo spíš do pokoje, který už nebyl můj.

Začala jsem se Petrem odcizovat. On chtěl řešení hned: „Najdeme něco malého a časem se posuneme dál.“ Já ale pořád doufala, že máma změní názor.

Jednoho dne mi zavolala babička: „Jitko, přijď ke mně na koláč.“ Seděla jsem u ní v kuchyni a brečela jako malá holka. „Víš,“ řekla babička, „domov není dům. Domov je tam, kde jste spolu šťastní.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho potom.

Nakonec jsme s Petrem našli malý byt ve Vršovicích. Nebyl to dům s velkou zahradou ani místo mého dětství – byl to panelák s výhledem na tramvajovou trať a hlučnými sousedy nad námi. První noc jsme spali na matraci na zemi a já brečela do polštáře.

Ale pak přišlo ráno a Petr mi udělal kafe do hrnečku s nápisem „Společně to zvládneme“. Seděli jsme na balkoně a dívali se na probouzející se město.

Začali jsme si byt zařizovat po svém. Každý kousek nábytku jsme vybírali společně – ne podle toho, co by se líbilo rodičům nebo co by bylo praktické pro děti jednou v budoucnu, ale podle toho, co jsme chtěli my dva.

Máma nám občas volala a ptala se, jak se máme. Bylo to jiné – už nebyla tou jistotou v mém životě, ale spíš někým, kdo taky hledá nový začátek.

Jednou večer mi Petr řekl: „Víš co? Já jsem vlastně rád, že jsme tady. Je to naše místo.“

A já si uvědomila, že měl pravdu.

Možná nikdy nebudu mít zpátky svůj dětský pokoj ani zahradu pod okny. Ale mám něco jiného – možnost začít znovu a po svém.

Někdy si říkám: Proč musí být změny tak bolestivé? A opravdu potřebujeme ke štěstí místo z minulosti – nebo stačí jen být spolu tam, kde právě jsme?