Když se z příbuzné stane spolubydlící: Příběh o ztracené důvěře a rodinných poutech

„Lenko, už zase jsi nechala rozsvíceno v koupelně! Kolikrát ti to mám ještě říkat?“ vyhrkla jsem, když jsem se vrátila domů po dlouhém dni v práci a našla byt zalitý světlem jako na Vánoce. Lenka seděla na gauči, nohy na stole, v ruce mobil a ani se neobtěžovala zvednout oči. „No tak promiň, vždyť to není konec světa,“ odsekla otráveně. V tu chvíli jsem měla chuť prásknout dveřmi a utéct.

Když mi před půl rokem volala, že ji vyhodili z podnájmu a nemá kam jít, neváhala jsem ani minutu. Byla to přece moje sestřenice, vyrůstaly jsme spolu na chalupě u babičky v Jižních Čechách, sdílely jsme tajemství i první lásky. Vždycky jsem byla ta zodpovědná – šetřila jsem každou korunu, abych si mohla dovolit malý byt v Praze. Lenka byla spíš bohémka, která žila ze dne na den. Ale věřila jsem, že společné bydlení nám oběma pomůže.

První týdny byly fajn. Smály jsme se večerům u vína, společně vařily a povídaly si do noci. Jenže pak začaly drobnosti – nezaplacené složenky, prázdná lednice, protože Lenka „zapomněla“ nakoupit, i když to slíbila. Nejhorší bylo, když jsem zjistila, že mi bez dovolení půjčila svetr a vrátila ho s flekem od vína. „To se vypere,“ mávla rukou a já cítila, jak ve mně roste vztek.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív a našla Lenku s partou kamarádů v obýváku. Smáli se, popíjeli pivo a hráli na kytaru. Můj pracovní stůl byl zasypaný kelímky od kávy a někdo rozbil moji oblíbenou vázu po mamince. „Tohle už přeháníš!“ vybuchla jsem. Lenka jen protočila oči: „Jsi hrozně upjatá, Báro. Trochu se uvolni.“

Začaly jsme se hádat skoro denně. O peníze, o pořádek, o to, kdo má koupit toaletní papír nebo vynést odpadky. Každý měsíc mi Lenka dlužila na nájmu a já musela tahat peníze ze svých úspor. Když jsem jí to vyčetla, rozplakala se: „Víš přece, že mám teď těžké období…“ A já zase povolila.

Jednou večer mi zavolala teta Jana: „Báro, prosím tě, buď na Lenku hodná. Ona to teď nemá lehké.“ Slyšela jsem v jejím hlase výčitku a najednou jsem měla pocit, že celá rodina čeká, že budu ta silná a všechno zvládnu. Ale kdo pomůže mně?

Situace se vyhrotila, když mi přišel dopis z banky – na účtu mi chyběly peníze na nájem. Lenka mi slíbila, že peníze pošle hned další den. Neposlala. Místo toho si koupila nové boty a šla s kamarádkami na koncert. Seděla jsem večer v kuchyni a brečela do hrnku s čajem. „Proč já? Proč vždycky já musím být ta zodpovědná?“ ptala jsem se sama sebe.

Jednoho rána jsem našla na stole lístek: „Báro, odjíždím na víkend pryč. Peníze ti dám v pondělí.“ V pondělí ale nepřišla – ani peníze, ani Lenka. Telefon nezvedala, na zprávy neodpovídala. Začala jsem mít strach i vztek zároveň.

Po týdnu se konečně objevila – rozcuchaná, unavená, ale s úsměvem na tváři. „Promiň, potřebovala jsem vypnout,“ řekla a objala mě. Chtěla jsem ji odstrčit, ale zároveň mi jí bylo líto.

„Lenko, takhle to dál nejde,“ řekla jsem pevně. „Musíš si najít jiné bydlení.“ Chvíli mlčela a pak vybuchla: „Takže mě vyhazuješ? Po všem, co jsme spolu prožily?“ Slzy jí tekly po tváři a já měla pocit, že mi pukne srdce.

Následující týdny byly plné ticha a napětí. Lenka si našla podnájem u kamarádky a odstěhovala se během jednoho víkendu. Byt byl najednou prázdný a tichý – až příliš tichý.

Rodina mě začala obcházet obloukem – teta Jana mi nevolala, babička jen mlčky přikývla při rodinném obědě. Měla jsem pocit, že všichni dávají vinu mně.

Dlouho jsem přemýšlela, jestli jsem udělala správně. Možná jsem měla být trpělivější? Nebo je správné chránit sama sebe i za cenu rodinných konfliktů?

Dnes už vím, že někdy je potřeba říct dost – i když to bolí. Ale pořád mě trápí otázka: Kde je ta hranice mezi pomocí blízkým a ochranou vlastního štěstí? Co byste udělali vy na mém místě?