Když sousedé promluví: Pravda za zavřenými dveřmi

„Martino, můžu s tebou na chvilku mluvit?“ ozvalo se za mnou, když jsem v dešti odemykala dveře našeho panelákového bytu na Proseku. Otočila jsem se a spatřila Janu, naši sousedku z vedlejšího bytu. V očích měla zvláštní výraz – směs soucitu a nervozity. „Jasně, co se děje?“ odpověděla jsem, i když jsem už v tu chvíli cítila, že to nebude nic příjemného.

Jana se rozhlédla po chodbě a šeptem pokračovala: „Nechci být ta, co nosí špatné zprávy, ale… poslední dobou jsem si všimla, že k vám chodí nějaká žena, když nejsi doma. S Petrem.“

V tu chvíli mi srdce spadlo až do žaludku. „To asi musí být nějaký omyl,“ snažila jsem se zachovat klid, ale hlas se mi třásl. Jana jen zavrtěla hlavou: „Viděla jsem ji několikrát. Vždycky ve středu odpoledne.“

Zavřela jsem za sebou dveře a opřela se o ně. Hlavou mi vířily myšlenky. Petr? Můj Petr? Ten, který mi každý večer říká, jak mě miluje? Ten, se kterým jsme plánovali dovolenou na Šumavě a který mi před měsícem koupil kytici růží jen tak?

Celý večer jsem seděla v kuchyni a sledovala hodiny. Petr přišel domů jako vždy – s úsměvem, s taškou z Tesca a polibkem na tvář. „Ahoj lásko, co bylo k večeři?“ zeptal se nevinně. Chtěla jsem na něj zakřičet, chtěla jsem ho obvinit, ale místo toho jsem jen tiše odpověděla: „Těstoviny.“

Následující dny byly peklem. Každý jeho pohyb jsem analyzovala. Každý telefonát, každou zprávu na WhatsAppu. Byla jsem paranoidní? Nebo mi Jana opravdu otevřela oči?

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Moje kolegyně Lenka si toho všimla: „Marti, jsi v pohodě?“ Jen jsem pokrčila rameny. Jak jí mám vysvětlit, že se mi možná hroutí celý svět?

Ve středu jsem si vzala volno. Schovala jsem se v autě na parkovišti před domem a čekala. Ve 14:07 přišla – vysoká blondýna v červeném kabátu. Petr ji pustil dovnitř a dveře se za nimi zavřely.

Nevím, kde jsem vzala odvahu, ale po půl hodině jsem zazvonila. Petr otevřel dveře a v jeho očích probleskla panika. Za ním stála ta žena.

„Martino… to není tak, jak si myslíš,“ začal koktat.

„Tak jak to je?“ vyhrkla jsem.

Žena se představila: „Jsem Eva. Pracuji s Petrem v kanceláři.“

Petr se snažil vysvětlit: „Evu vyhodili z bytu a potřebovala si u nás nechat pár věcí… Nechtěl jsem tě tím zatěžovat.“

„A proč jsi mi to neřekl?“ ptala jsem se zoufale.

„Chtěl jsem to vyřešit sám… Nechtěl jsem tě zbytečně stresovat,“ odpověděl Petr.

Nevím, jestli jsem mu věřila. V hlavě mi rezonovala Janina slova i pohled té ženy. Byla to jen kolegyně v nouzi? Nebo něco víc?

Následující týdny byly plné hádek a mlčení. Petr se snažil vše vysvětlit, já mu ale nedokázala věřit. Každý večer jsme seděli naproti sobě u stolu a mezi námi viselo ticho těžší než olovo.

Jednou večer přišla máma na návštěvu. Poznala, že něco není v pořádku. „Marti, co se děje?“ zeptala se starostlivě.

Rozplakala jsem se jí na rameni: „Nevím, jestli mu mám věřit…“

Máma mě objala: „Musíš si sama odpovědět, jestli ti za to stojí bojovat. Ale hlavně nezapomeň na sebe.“

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Letné a přemýšlela o svém životě. O tom, co od vztahu vlastně chci. O tom, jestli je lepší žít v nejistotě nebo čelit pravdě – i když bolí.

Jednoho dne přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně na gauč a chytil mě za ruku: „Martino, nechci tě ztratit. Udělal jsem chybu – měl jsem ti říct pravdu hned. Ale přísahám, že mezi mnou a Evou nikdy nic nebylo.“

Dlouho jsme spolu mluvili – poprvé upřímně po mnoha týdnech. Rozhodli jsme se dát našemu vztahu ještě šanci – ale s podmínkou, že už mezi námi nebude žádné tajemství.

Dodnes nevím, jestli byla Eva opravdu jen kolegyně v nouzi nebo něco víc. Ale naučila jsem se jednu věc – že důvěra je křehká jako sklenička z křišťálu.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je lepší znát pravdu za každou cenu? Nebo je někdy lepší nevědět všechno? Co byste udělali vy na mém místě?