Když sousedství ukáže svou pravou tvář: Příběh Marie a Josefa z Křižíkovy ulice

„Tohle už je moc, Josefe! Podívej se na to!“ křičela jsem, zatímco jsem v ruce svírala ten ušmudlaný papír. Slova na něm byla vypsaná tiskacím písmem, každé písmeno jako rána do srdce: „Vypadněte odsud, nikdo vás tu nechce.“

Josef stál v předsíni, ještě v pantoflích, a jeho tvář byla bledá. „Tohle… to snad nemyslí vážně. Kdo by to mohl napsat?“

Bylo brzké pondělní ráno a já jsem se chystala do práce na poštu na Florenci. Josef měl dnes volno, chtěl konečně natřít plot před domem na Křižíkově ulici. Místo toho jsme oba stáli jako opaření a dívali se na ten papír, který nám převrátil život naruby.

Bydlíme tu už osm let. Když jsme se sem stěhovali z menšího bytu v Holešovicích, byli jsme plní naděje. Dům jsme koupili po staré paní Novotné, která nás vítala s koláčem a úsměvem. Sousedé byli milí – paní Hrdličková z vedlejšího domu nám nosila jablka ze zahrady, pan Svoboda pomáhal s opravou střechy. Nikdy by mě nenapadlo, že by tu někdo mohl být tak krutý.

„Možná je to jen nějaký hloupý vtip,“ snažil se mě uklidnit Josef, ale jeho hlas zněl nejistě. „Nesmíme tomu dávat moc váhy.“

Ale já jsem nemohla přestat myslet na to, kdo by mohl být tak zlý. Proč? Co jsme komu udělali? Vždyť se snažíme být dobrými sousedy – zdravíme, pomáháme, nikdy jsme si s nikým nevyjeli.

Celý den jsem v práci byla jako tělo bez duše. Kolegové si všimli mé zamyšlenosti. „Maruško, jsi v pořádku?“ ptala se mě Alena u kávovaru. Jen jsem zavrtěla hlavou a řekla, že mě bolí hlava.

Večer jsme s Josefem seděli u stolu a mlčky jedli večeři. Každý pohled z okna na sousední domy byl najednou podezřelý. Kdo to mohl být? Paní Hrdličková? Vždyť nám minulý týden přinesla bábovku. Nebo pan Svoboda? Ale ten nám přece před měsícem půjčil žebřík. Nebo někdo úplně jiný?

Noc byla dlouhá a neklidná. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Co když to nebyl jen dopis? Co když přijde něco horšího?

Ráno jsem šla vyhodit odpadky a potkala jsem paní Hrdličkovou. „Maruško, co se děje? Vypadáš ustaraně,“ zeptala se starostlivě.

Chvíli jsem váhala, ale pak jsem jí ukázala dopis. Četla ho s čím dál větším rozčilením v očích.

„To je strašné! Kdo by něco takového napsal? My vás tu máme rádi, vždyť jste naši!“ objala mě a já poprvé od včerejška pocítila úlevu.

Odpoledne přišel pan Svoboda s nabídkou, že nám pomůže s natíráním plotu. „Slyšel jsem od Hrdličkové, co se stalo. To je hnusné. Ale nenechte se tím zlomit. Lidi jsou různí, ale většina z nás vás má ráda.“

Začali jsme si s Josefem více všímat drobných gest od sousedů – někdo nám nechal na zápraží čerstvé rohlíky, jiný poslal SMS s povzbuzením. Dokonce i mladý Honza odnaproti, který obvykle jen brblal na všechno možné, nám popřál hezký den a nabídl pomoc s úklidem listí.

Přestože nás anonymní dopis bolel, začali jsme si uvědomovat, že většina lidí kolem nás není zlá. Naopak – když jde do tuhého, dokážou držet při sobě.

Jednoho večera jsme uspořádali malé posezení na zahradě a pozvali sousedy na kávu a koláč. Přišlo jich víc než kdy dřív. Povídali jsme si dlouho do noci a smáli se tomu, jaké máme společné starosti i radosti.

Ale někde uvnitř mě pořád hlodá otázka: Proč někdo cítil potřebu nám ublížit? Co vede člověka k tomu, aby šířil nenávist tam, kde by mohla být soudržnost?

Dnes už vím, že jeden zlý čin nemůže přebít všechny dobré věci kolem nás. Ale stejně se ptám: Kolik lidí kolem nás trpí mlčky kvůli podobné nenávisti? A co můžeme udělat proto, abychom byli lepšími sousedy?

Možná bychom měli častěji otevřít dveře a pozvat ostatní dál – nejen do domu, ale i do svého života.

Co byste udělali vy na mém místě? Máte podobnou zkušenost? Jak byste reagovali na anonymní nenávist ve svém okolí?