Když táta v sedmdesáti znovu řekl ano: Příběh jedné rodiny na hraně

„To snad nemyslíš vážně, tati!“ vykřikla jsem a hlas se mi zlomil. Stála jsem uprostřed kuchyně v našem panelákovém bytě na Jižním Městě, kde jsem vyrůstala, a dívala se na svého otce, který si s klidem mazal chleba máslem, jako by právě nehodil granát do našeho života.

„Kláro, já už nejsem žádný mladík. Chci mít někoho po boku. Je to tak špatné?“ odpověděl tiše a ani se na mě nepodíval.

Bylo mi čtyřicet pět a nikdy jsem si nemyslela, že budu muset řešit něco takového. Maminka zemřela před třemi lety na rakovinu plic. Byla to tichá, statečná žena, která celý život obětovala rodině. Táta byl po její smrti zlomený, ale nikdy jsem si nepomyslela, že by mohl chtít začít znovu. A už vůbec ne s někým, jako je paní Věra.

Věra byla vdova z vedlejšího vchodu. Vždycky jsme ji znali jako tu paní, co krmí holuby a nosí šátky s květinami. Nikdy mě nenapadlo, že by mohla být něčím víc než sousedkou. Ale najednou byla všude – vařila tátovi obědy, chodila s ním na procházky do Kunratického lesa, dokonce mu prala košile. A teď mi táta oznámil, že se budou brát.

Bratr Petr na to reagoval jinak. „Hele, Kláro, nech ho být. Je to jeho život,“ řekl mi do telefonu, když jsem mu zoufale volala. „Mně je to jedno. Hlavně ať není sám.“ Ale já jsem to nedokázala přijmout tak snadno.

Začaly se dít zvláštní věci. Táta najednou prodal chatu v Posázaví, kde jsme trávili každé léto. Prý už tam nechce jezdit, že je to moc práce. Ale já věděla, že za tím stojí Věra – ona nikdy neměla ráda přírodu a vždycky si stěžovala na komáry.

Jednoho večera jsem přišla k tátovi neohlášeně. Seděl v obýváku a díval se na staré fotky. „Pamatuješ si na tuhle?“ ukázal mi fotku z mé maturity. „Maminka byla tak pyšná.“

„Tati, proč to děláš?“ zeptala jsem se tiše.

Povzdechl si. „Kláro, já už nechci být sám. Ty máš svůj život, Petr taky. Věra je hodná žena.“

„Ale vždyť ji skoro neznáš! Co když jí jde jen o peníze?“ vyhrkla jsem a hned toho litovala.

Táta se na mě poprvé podíval s bolestí v očích. „Tohle bych od tebe nečekal.“

Od té chvíle mezi námi vznikla zeď. Přestali jsme spolu mluvit tak často jako dřív. Petr mě obviňoval, že jsem hysterická a že bych měla tátu podpořit. Ale já cítila něco jiného – strach, že přicházím o poslední kousek rodiny, který mi zbyl.

Svatba byla malá, jen na úřadě v Modřanech. Táta měl na sobě svůj starý oblek a Věra modré šaty s bílými puntíky. Seděla jsem vzadu a celou dobu jsem měla pocit, že se dusím. Po obřadu mi Věra podala ruku: „Kláro, doufám, že spolu vyjdeme.“ Její hlas byl upřímný, ale já jí nedokázala odpovědět.

Následující týdny byly plné napětí. Táta začal měnit svůj byt – nové závěsy, nový nábytek, všechno podle Věřina vkusu. Naše rodinné fotografie zmizely z poliček a nahradily je obrázky jejích vnoučat. Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním domově.

Jednou večer jsem přišla domů a našla tátu sedět sám v kuchyni. Věra byla u své dcery v Kladně. „Kláro,“ řekl najednou, „bojím se stáří víc než smrti.“

Sedla jsem si naproti němu a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mluvili otevřeně. Řekl mi o svých obavách z osamělosti, o tom, jak ho děsí prázdné večery a ticho v bytě po mamince. Uvědomila jsem si, že jeho rozhodnutí není útěk před minulostí, ale zoufalý pokus najít smysl v přítomnosti.

Ale stejně ve mně zůstávalo něco zlomeného. Nedokázala jsem přijmout Věru jako součást rodiny. Každé Vánoce byly jiné – místo bramborového salátu podle maminčina receptu jsme měli její verzi s jablky a hráškem. Místo pohádek jsme poslouchali dechovku.

Jednou jsem slyšela tátu plakat v ložnici. Bylo to poprvé od smrti maminky. Vešla jsem dovnitř a objala ho. „Tati, promiň mi to všechno,“ zašeptala jsem.

„Já taky nejsem dokonalý,“ odpověděl.

Dnes už chápu jeho rozhodnutí lépe než tehdy. Ale pořád ve mně zůstává otázka: Je možné začít znovu i ve stáří? Nebo je to jen iluze, kterou si vytváříme ze strachu před samotou?

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste přijmout nového člověka ve své rodině? Nebo byste bojovali za vzpomínky na minulost?