Když tchyně rozhoduje za mě: Příběh o ztracené odvaze a hledání sebe sama

„Tak jsme domluvení? Vezmeme tu půjčku, ať máme konečně větší byt!“ Tchyně, paní Novotná, se na mě podívala s tím svým neústupným pohledem, který jsem znala už osm měsíců. Všichni seděli u stolu – manžel Honza, jeho otec, dokonce i jeho mladší sestra Klára. Jen já jsem mlčela, protože jsem věděla, že můj názor nikoho nezajímá.

„Mami, já nevím…“ začal Honza váhavě, ale jeho matka ho přerušila: „Honzo, už jsme to probírali. Je to nejlepší řešení. Lucie má práci, ty taky. Splátky zvládneme.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „Ale já s tím nesouhlasím,“ řekla jsem tiše. Nikdo se na mě ani nepodíval. Jen Klára protočila oči a Honza se díval do stolu. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem v té rodině jen stín.

Vzpomněla jsem si na to, jak jsme se s Honzou poznali na letní brigádě v knihovně. Byla jsem tehdy plná nadějí a snů. Věřila jsem, že spolu zvládneme všechno. Ale realita byla jiná – po svatbě jsme se nastěhovali k jeho rodičům do paneláku na Jižním Městě a já se postupně vytrácela. Každý den jsem chodila do práce v supermarketu a večer se učila na dálkové studium ekonomky. Honza pracoval v autoservisu a domů chodil unavený. Jeho matka rozhodovala o všem – co budeme jíst, kdy budeme uklízet, dokonce i o tom, kdy máme mít děti.

Ten večer byl zlomový. Když jsem po večeři myla nádobí, přišla za mnou tchyně do kuchyně. „Lucie, chápu, že jsi mladá a bojíš se závazků. Ale my potřebujeme větší byt. A ty jsi teď součást rodiny.“

„Ale já nechci být součástí něčeho, co nemůžu ovlivnit,“ vyhrkla jsem.

Tchyně se zamračila: „To je život, Lucie. Musíš se přizpůsobit.“

Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli vedle Honzy a přemýšlela, kdy jsem vlastně přestala být sama sebou. Ráno jsem vstala dřív než ostatní, sbalila pár věcí do batohu a napsala Honzovi krátký vzkaz: „Potřebuju čas pro sebe. Jsem u mámy.“

Moje máma bydlela v malém bytě v Nuslích. Když mě uviděla ve dveřích s uplakanýma očima a batohem na zádech, jen mě objala a řekla: „Všechno bude dobrý.“

První dny byly těžké. Honza mi volal i psal zprávy: „Prosím vrať se, mamka to myslela dobře.“ Ale já už nemohla dál žít v domě, kde moje slova nic neznamenala.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Praze a přemýšlela o tom, proč jsem dovolila ostatním rozhodovat o mém životě. Máma mi každý večer vařila čaj a poslouchala moje stížnosti na tchyni i Honzu.

Jednou večer jsme seděly u stolu a máma řekla: „Víš, Lucko, já tě nikdy nenutila dělat věci proti tvé vůli. Možná je čas začít žít podle sebe.“

Začala jsem si hledat podnájem a přihlásila se na další kurz účetnictví. Práce v supermarketu mě nebavila, ale aspoň jsem měla čas přemýšlet o tom, co chci doopravdy.

Jednou mi Honza přišel naproti před obchod: „Lucko, pojďme to zkusit znovu. Najdeme si vlastní byt.“

Podívala jsem se na něj a poprvé za dlouhou dobu cítila klid: „Honzo, já už nechci žít podle někoho jiného. Potřebuju zjistit, kdo vlastně jsem.“

Od té doby jsme si psali jen občas. Tchyně mi poslala několik zpráv – nejdřív vyčítavých („Zklamala jsi nás“), pak prosebných („Vrať se domů“), ale já už věděla, že domov je tam, kde můžu být sama sebou.

Dnes je to rok od té hádky u stolu. Mám vlastní malý byt v Holešovicích, pracuji jako účetní asistentka a studuji dálkově vysokou školu. Občas si vzpomenu na Honzu i jeho rodinu – někdy s lítostí, někdy s úlevou.

Někdy si říkám: Proč je pro některé rodiny tak těžké přijmout nového člena? Proč musí mít vždycky pravdu ti starší? A hlavně – kolik žen ještě musí odejít z domova, aby našly samy sebe?