Když tchyně rozhoduje za nás: Boj o hranice v rodině
„To prostě nejde, Martino! On nemá kam jít. Je to tvůj švagr, rodina!“ Tchyně stála uprostřed našeho obýváku, ruce v bok, oči tvrdé jako křemen. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama rozpadá podlaha. Můj muž Petr mlčel, díval se do země a já věděla, že čeká, až to vyřeším za něj.
„Ale my máme jen dva pokoje,“ namítla jsem tiše, hlas se mi třásl. „A máme malou dceru. Potřebujeme prostor pro sebe.“
Tchyně mávla rukou. „Však je to jen na pár měsíců. Honza si najde práci a půjde dál. Ty jsi vždycky byla rozumná, Martino, určitě to zvládneš.“
Rozumná. To slovo mě bodlo do srdce. Znamenalo to, že mám zase ustoupit? Že mám být ta, která všechno vydrží? V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty chvíle, kdy jsem musela ustoupit kvůli rodině mého muže – Vánoce u tchyně, dovolené podle jejích představ, dokonce i barva závěsů v našem bytě byla její volba.
Petr se konečně ozval: „Mami, možná bychom to měli ještě promyslet…“
„Není co promýšlet!“ přerušila ho ostře. „Honza je tvůj bratr. Rodina si musí pomáhat.“
Ten večer jsem nemohla spát. Slyšela jsem Petrovův tichý dech vedle sebe a v hlavě mi vířily myšlenky. Co když řeknu ne? Co když budu ta špatná? Ale co když řeknu ano – a ztratím svůj domov?
Druhý den ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. V kanceláři jsem se snažila soustředit na tabulky a e-maily, ale pořád jsem viděla tchyninu tvář a slyšela její hlas. Moje kolegyně Jana si všimla mého rozpoložení.
„Co se děje?“ zeptala se starostlivě.
„Tchyně chce, abychom u nás nechali bydlet švagra. Prý jen na pár měsíců…“
Jana se uchechtla: „Pár měsíců? To znám! Můj bratránek takhle bydlel u rodičů tři roky. A víš co? Nikdy to nebylo jen na chvíli.“
Ta slova mě zasáhla. Věděla jsem, že má pravdu. Honza byl vždycky trochu ztracený – střídal práce, byty i přítelkyně. Nikdy nic nevydrželo déle než půl roku.
Když jsem přišla domů, Honza už seděl v kuchyni u stolu s Petrem a smál se nad hrnkem kafe. Moje dcera Anička si hrála na koberci s plyšákem a já měla pocit, že jsem přišla o svůj svět.
Večer jsme s Petrem seděli v ložnici.
„Marti, já vím, že je to těžký… Ale co mám dělat? Máma mě tlačí, Honza nemá kam jít…“
„A co my?“ vyhrkla jsem zoufale. „Kdo myslí na nás? Na Aničku? Na mě?“
Petr sklopil oči. „Já vím… Ale nechci být ten špatnej syn.“
V tu chvíli jsem pochopila, že pokud něco neudělám já, nikdo to za mě neudělá.
Další dny byly jako zlý sen. Honza byl všude – v koupelně, v kuchyni, dokonce i v obýváku, kde jsem si dřív četla knížky. Anička byla zmatená, ptala se, proč u nás strejda bydlí a kdy půjde domů. Já sama jsem byla podrážděná a unavená.
Jednou večer jsem slyšela Honzu v kuchyni telefonovat:
„Hele, mami, tady je to super! Martinu mám na háku, Petr je v pohodě… Jojo, práce zatím nic moc nehledám…“
To byl poslední hřebíček do rakve mé trpělivosti.
Druhý den ráno jsem si sedla s Petrem ke stolu.
„Musíme si promluvit,“ začala jsem pevně.
Petr vypadal unaveně: „Já vím…“
„Takhle to nejde dál. Já už nemám sílu. Chci svůj domov zpátky. Chci zase klid pro Aničku i pro nás dva.“
Petr dlouho mlčel. Pak řekl: „Máš pravdu. Já… já to zařídím.“
Ten večer zavolal mámě a řekl jí, že Honza musí odejít do konce měsíce. Tchyně byla vzteklá, vyčítala mi sobectví a tvrdila, že ničíme rodinu.
Ale já poprvé po dlouhé době cítila úlevu.
Honza odešel za tři týdny. Bylo to těžké – pro Petra i pro mě. Ale náš byt byl zase náš. Anička se smála a já měla pocit, že jsme to zvládli.
Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je tak těžké říct ‚ne‘, když jde o naše vlastní štěstí? A kolik žen kolem mě žije životy podle očekávání druhých místo těch svých?