Když ti nejbližší zradí: Příběh o přátelství, které se rozpadlo kvůli pomluvám

„To snad nemyslíš vážně, Lucko! Jak můžeš něco takového říct?“ vyhrkla jsem, když jsem stála za dveřmi kuchyně a slyšela, jak moje nejlepší kamarádka Lucie šeptá do telefonu: „Víš, její máma je fakt divná, pořád jenom uklízí a vypadá, jako by jí někdo ublížil. A její táta? Ten je věčně v práci, nikdy není doma. Není divu, že je Jana taková uzavřená.“

V tu chvíli mi srdce bušilo až v krku. Bylo to, jako by mi někdo podrazil nohy. Lucie byla moje opora od základky, znaly jsme se od dětství, prošly jsme spolu prvními láskami i průšvihy na gymplu. Vždycky jsem jí věřila. Ale teď jsem stála v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a cítila jsem se jako cizinec ve vlastním životě.

Zavřela jsem tiše dveře a vrátila se do svého pokoje. Hlavou mi vířily myšlenky: Co když tohle říká všem? Co když si o nás myslí ještě horší věci? Proč mi nikdy nic neřekla do očí? Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy u nás Lucie byla na večeři, kdy jí máma nabízela koláč a táta se snažil být vtipný, i když byl unavený z práce v autodílně. Vždycky jsem si myslela, že jsme normální rodina. Možná trochu uzavřená, možná ne tak bohatá jako ostatní, ale drželi jsme při sobě.

Celý večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela, jestli mám Lucii konfrontovat. Co když to popře? Co když se pohádáme a už nikdy nebudeme kamarádky? Ale copak můžu dál předstírat, že se nic nestalo?

Ráno jsem byla jako tělo bez duše. Máma si toho všimla: „Janičko, jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě. Chtěla jsem jí všechno říct, ale místo toho jsem jen zavrtěla hlavou a odešla do školy.

Ve škole mě Lucie hned ráno vítala s úsměvem: „Ahoj! Dneska máme matiku s Novotným, to bude zase peklo.“ Snažila jsem se tvářit normálně, ale v břiše mi svíralo úzkostí. Celý den jsem ji pozorovala – smála se s ostatními, vyprávěla historky z víkendu, jako by se nic nestalo. Já ale věděla své.

Po vyučování jsem ji zastavila na chodbě: „Lucko, můžeme si promluvit?“

Překvapeně se na mě podívala: „Jasně, co se děje?“

Zhluboka jsem se nadechla. „Včera večer… slyšela jsem tě mluvit o mojí rodině. O mně. Proč jsi to řekla?“

Lucie zbledla. „Ty jsi to slyšela? Jani… já… to nebylo tak myšlený…“

„Jak to teda bylo myšlený?“ přerušila jsem ji ostřeji, než jsem chtěla.

Chvíli mlčela a pak začala koktat: „Já nevím… prostě jsme si s Terezou povídaly… ona se ptala… já… asi jsem to přehnala. Promiň.“

„Promiň?“ zopakovala jsem nevěřícně. „Víš vůbec, jak mi to ublížilo? Myslela jsem, že jsme kamarádky.“

Lucie sklopila oči: „Já vím. Omlouvám se. Ale někdy mám pocit, že si o všem povídáme jen povrchně. Že mi neříkáš všechno.“

„A myslíš, že když budeš pomlouvat moji rodinu za mými zády, tak to něco zlepší?“

Stály jsme tam dlouho v tichu. Lidi kolem nás procházeli a házeli po nás zvědavé pohledy. Nakonec Lucie řekla: „Možná bychom si měly dát pauzu.“

Odešla a nechala mě stát samotnou u šatny. Cítila jsem se prázdná a zrazená.

Doma jsem to už nevydržela a všechno řekla mámě. Seděla naproti mně u kuchyňského stolu a držela mě za ruku: „Víš, Janičko, lidi někdy říkají věci, které nemyslí vážně. Ale je důležité vědět, kdo ti opravdu stojí za zády.“

Přemýšlela jsem o tom celé dny. Lucie mi psala zprávy – nejdřív omluvné, pak naštvané, nakonec už jen tiché smajlíky. Já jí neodpovídala. Ve škole jsme kolem sebe chodily jako cizí.

Začala jsem víc trávit čas doma s rodinou. Najednou jsem si všímala věcí, které mi dřív připadaly samozřejmé – jak máma peče bábovku jen proto, že ví, že ji mám ráda; jak táta opravuje sousedům kola zadarmo; jak se večer díváme na staré české filmy a smějeme se spolu.

Jednou večer zazvonil zvonek. Přede dveřmi stála Lucie s očima plnýma slz: „Můžu dál?“

Pozvala jsem ji dovnitř. Sedly jsme si do mého pokoje a dlouho mlčely.

„Jani,“ začala tiše, „já ti záviděla tvoji rodinu. U nás doma je pořád ticho nebo hádky. Ty máš mámu i tátu… já mám jen mámu a ta je pořád v práci nebo naštvaná. Asi proto jsem řekla ty hlouposti.“

Podívala jsem se na ni a najednou mi bylo jasné, že každý máme svoje trápení. Možná jsme si nikdy neřekly všechno do očí právě proto.

Objaly jsme se a obě plakaly.

Od té doby už naše přátelství nebylo stejné jako dřív – bylo ale opravdovější. Naučila jsem se říkat věci nahlas a nebát se pravdy.

Někdy si říkám: Kolik toho o sobě vlastně víme? A kolik toho jen předstíráme? Co byste udělali vy na mém místě?