Když ti po dvaceti letech manželství zůstane jen ticho

„Je někdo jiný. Vyklízím si věci.“

Ta slova mi rezonují v hlavě už dva roky. Seděl naproti mně u našeho starého dubového stolu, kde jsme tolikrát snídali, hádali se kvůli dětem, plánovali dovolenou na Šumavě. Vždycky jsem si myslela, že když přijde konec, bude to s křikem, s rozbitými talíři, s výčitkami. Ale ne. On jen seděl, díval se mi do očí a mluvil klidně. Jako by mi oznamoval, že dneska bude pršet.

Bylo mi čtyřicet šest. Děti už dávno z domu, Tomáš studoval v Brně, Klára pracovala v Praze. Hypotéka skoro splacená, první vrásky kolem očí a pocit, že jsme to spolu zvládli. Že teď už přijde klidné období, kdy budeme jezdit na chalupu do Orlických hor a večer si dáme skleničku vína na terase. Místo toho přišla prázdnota.

„Proč?“ zeptala jsem se tehdy tiše.

„Nevím. Prostě… už to není ono. Je někdo jiný. Jmenuje se Jana.“

Jana. To jméno mě pálilo na jazyku ještě dlouho potom. Všichni jsme nějakou Janu znali – sousedka, kolegyně z práce, maminka spolužačky našich dětí. Ale tahle Jana byla pro mě stínem, který mi rozbil život.

První týdny jsem fungovala jako robot. Ráno vstát, do práce na úřad, odpoledne domů, rychlá večeře pro jednoho. Všude ticho. Nikdo se mě neptal, jaký jsem měla den. Nikdo mi nevyčítal, že jsem zase zapomněla koupit mléko. Jen občas telefon od Kláry: „Mami, jsi v pohodě?“ A já vždycky zalhala: „Jasně, zlatíčko.“

Večer jsem seděla na gauči a dívala se na televizi bez zvuku. Sousedka paní Novotná mi jednou přinesla bábovku a řekla: „To přejde, Aleno.“ Ale já jsem jí nevěřila.

Po půl roce jsem potkala Petra z práce na kávě. „Hele, Alčo, nechceš jít někdy do kina? Jen tak…“ Usmála jsem se a kývla. Ale když jsme seděli vedle sebe ve tmě sálu a on se mě dotkl rukou, ucukla jsem. Ještě jsem nebyla připravená.

Doma jsem si pustila staré fotky – svatba v roce 1999 na radnici v Pardubicích, Tomáš jako miminko v modrém overalu, Klára s copánky na prvním školním výletě. A pak fotka nás dvou na Sněžce – držíme se za ruce a smějeme se do objektivu. Kde se to všechno pokazilo?

Rok utekl jako voda. Naučila jsem se žít sama – chodit do kina sama, jet sama na chalupu, sama si pověsit záclony i opravit kapající kohoutek. Občas jsem měla pocit hrdosti – zvládám to! Ale pak přišel večer a s ním ticho.

A pak jednoho dne – bylo to v únoru, venku padal mokrý sníh – zazvonil zvonek. Otevřela jsem a tam stál on. Můj bývalý muž. Vypadal unaveněji, starší o deset let.

„Aleno… můžu dál?“

Mlčky jsem ustoupila.

Sedl si ke stolu – pořád ten stejný stůl – a dlouho mlčel.

„Jana chtěla lásku,“ řekl nakonec tiše. „Já chtěl klid.“

Zasmála jsem se – poprvé po dlouhé době upřímně a nahlas.

„A co teď?“ zeptala jsem se.

„Nevím… Chtěl jsem vědět, jestli… jestli bys mi mohla odpustit.“

Dívala jsem se na něj dlouho. Viděla jsem v jeho očích lítost i strach. Ale taky prázdnotu.

„Odpustit možná ano,“ řekla jsem pomalu. „Ale vrátit čas nejde.“

Mlčel.

„Víš,“ pokračovala jsem, „myslela jsem si, že když člověk vydrží dvacet let v manželství, má už vyhráno. Ale ono to tak není. Láska není samozřejmost.“

Přikývl.

„A co děti?“ zeptal se po chvíli.

„Jsou dospělé. Mají svůj život. Já taky musím najít ten svůj.“

Odešel tiše jako tehdy před dvěma lety. Zavřela jsem za ním dveře a poprvé necítila bolest ani vztek – jen úlevu.

Večer mi volala Klára: „Mami, všechno v pořádku?“

„Ano,“ odpověděla jsem upřímně.

Sedím teď u toho našeho stolu a přemýšlím: Proč si myslíme, že štěstí je samozřejmé? Proč čekáme na klid až po bouři? Možná je čas začít žít pro sebe – i když to znamená začít úplně od začátku.