Když ti vlastní rodina podrazí nohy: Příběh o mlčení, pýše a zradě

„Zase jsi nezvedla telefon? Zuzano, co kdyby se něco stalo malému?“ křičel na mě Petr, když jsem vyšla z koupelny, ještě s kapkami vody ve vlasech. V ruce držel mobil, na displeji svítilo jméno: MÁMA. „Byla jsem ve sprše, Petře! Nemůžu být přece pořád na příjmu,“ bránila jsem se, ale v jeho očích už jsem viděla odsudek.

Bylo mi osmadvacet a měla jsem pocit, že se mi život rozpadá pod rukama. Po porodu našeho syna Adama jsem sklouzla do deprese, kterou jsem si odmítala přiznat. Petr byl pořád v práci, máma s tátou bydleli jen o dvě ulice dál, ale místo pomoci jsem od nich slyšela jen výčitky. „Když to nezvládáš sama, tak si řekni rodičům o pomoc,“ radil mi Petr, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě. Jenže já věděla, že u nás doma se o problémech nemluví. U nás se zatne zuby a jede dál.

Ten den, kdy jsem nezvedla telefon, máma zavolala mému bratrovi Honzovi. Ten mi pak napsal zprávu: „Máma má strach, že jsi neschopná postarat se o Adama. Mám přijet?“ V tu chvíli jsem měla chuť rozbít telefon o zeď. Místo podpory přišla další rána. Proč mě nikdo neposlouchá? Proč všichni řeší jen to, jestli jsem dost dobrá matka?

Večer jsem seděla v kuchyni a zírala do hrnku studeného čaje. Adam konečně usnul a já měla chvíli klidu. Petr přišel domů pozdě, unavený a podrážděný. „Volala ti máma? Prý jsi jí celý den nebrala,“ začal hned mezi dveřmi. „Petře, já už nemůžu. Jsem unavená. Potřebuju pomoct,“ zašeptala jsem. On jen pokrčil rameny: „Tak si řekni rodičům.“

V tu chvíli mi došlo, jak moc jsme si cizí. S Petrem jsme spolu byli sedm let, ale nikdy jsme se nenaučili mluvit o tom, co nás bolí. On měl své řešení – zavolej rodičům. Já měla své – zatni zuby a vydrž.

Druhý den ráno stála máma před našimi dveřmi. Bez pozvání vešla dovnitř a začala uklízet kuchyň. „Takhle to tu vypadá pořád? Chudák Adam,“ povzdechla si nahlas. Mlčela jsem. Nechtěla jsem brečet před ní. „Mami, já to zvládnu,“ řekla jsem tiše. „Zuzano, ty nikdy nevíš, kdy si říct o pomoc,“ odpověděla tvrdě.

Vzpomněla jsem si na dětství – jak jsme doma nikdy neplakali nahlas, jak táta vždycky říkal: „Slabost je pro slabochy.“ A teď jsem byla slabá já.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem volat kamarádkám, nechodila ven. Adam plakal čím dál častěji a já měla pocit, že selhávám na celé čáře. Jednou v noci jsem seděla u jeho postýlky a tiše plakala. Najednou přišel Petr: „Proč brečíš?“ zeptal se bez emocí.

„Já už nevím, jak dál,“ přiznala jsem poprvé nahlas. „Tak si řekni mámě,“ zopakoval svou mantru.

Začala jsem nenávidět tu větu. Proč bych měla žádat o pomoc někoho, kdo mě jen kritizuje? Proč nemůžu dostat podporu od člověka, kterého miluju?

Jednoho dne mi přišla zpráva od Honzy: „Máma říká, že by sis měla najít psychologa.“ To byla poslední kapka. Vzala jsem Adama a odešla k babičce na vesnici. Tam jsem poprvé po dlouhé době mohla dýchat.

Babička mě objala a řekla: „Zuzanko, nejsi špatná máma. Jen jsi unavená.“ Rozplakala jsem se jí na rameni.

Začala jsem chodit k psycholožce v okresním městě. Poprvé v životě jsem mohla říct nahlas všechno – strachy, únavu i vztek na rodiče i Petra.

Po třech měsících jsem se vrátila domů silnější. Petr byl překvapený: „Myslel jsem, že už se nevrátíš.“

„Potřebovala jsem čas sama pro sebe,“ odpověděla jsem.

Máma mě navštívila až po týdnu. Sedly jsme si spolu ke kávě a já jí řekla všechno – jak moc mě bolí její výčitky i to, že neumím říct o pomoc.

Poprvé v životě mě vyslechla beze slov.

Dnes už vím, že někdy je těžší požádat o pomoc než ji nabídnout. A že rodina může být někdy tím největším břemenem i oporou zároveň.

Možná nejsem dokonalá matka ani dcera – ale kdo z nás je?

Řekněte mi – proč je pro nás Čechy tak těžké mluvit o svých slabostech? A proč máme pocit, že musíme všechno zvládnout sami?