Když tradice rozdělují: Příběh o rodinných poutech a hledání spravedlnosti

„Proč zase jen Matýsek? Proč nikdy ne já?“ Aniččin hlas se mi zaryl do srdce jako nůž. Stála ve dveřích obýváku, ruce zaťaté v pěst, oči plné slz. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nemůžu dál předstírat, že je všechno v pořádku.

Byl Štědrý den a my jsme seděli u stolu v domě Petrovy maminky, paní Novotné. Všude vonělo cukroví, v televizi běžela Popelka a Matýsek rozbaloval další dárek – už třetí v pořadí, zatímco Anička měla před sebou jen jeden. Petrova maminka se usmívala a říkala: „No jo, Matýsek je náš jediný vnouček, to se musí oslavit!“ Nikdo si nevšiml, jak Anička tiše sklání hlavu.

Petr se na mě podíval s omluvným výrazem, ale neřekl nic. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny – jeho máma a jeho syn na jedné straně, já a Anička na druhé. Ale tentokrát už jsem to nemohla nechat být.

Večer, když jsme ukládali děti do postele, Anička šeptla: „Mami, proč mě babička nemá ráda?“ Zlomilo mi to srdce. Pohladila jsem ji po vlasech a snažila se jí vysvětlit, že někdy dospělí dělají věci, kterým děti nerozumí. Ale sama jsem tomu nerozuměla.

Další dny byly napjaté. Petr se snažil situaci zlehčovat: „Víš, mamka je prostě taková. Vždycky byla trochu staromódní.“ Jenže já jsem viděla, jak se Anička uzavírá do sebe. Přestala se těšit na návštěvy u Novotných, začala se vymlouvat na bolest břicha nebo hlavy.

Jednoho dne jsem to už nevydržela. Seděla jsem s Petrem u kuchyňského stolu a řekla: „Musíme to řešit. Nemůžu dovolit, aby se Anička cítila méněcenná jen proto, že není tvoje biologická dcera.“ Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Ale co mám dělat? Máma je tvrdohlavá. Když jí něco řeknu, urazí se.“

„A co je důležitější? Pohodlí dospělých nebo štěstí našich dětí?“ zeptala jsem se ho přímo.

Nakonec jsme se rozhodli promluvit si s paní Novotnou společně. Pozvali jsme ji k nám na kávu. Byla nervózní, tušila, že něco není v pořádku. Petr začal opatrně: „Mami, víš, že máme Aničku stejně rádi jako Matýska. Ale poslední dobou si všímáme, že se cítí odstrčená.“

Paní Novotná se zamračila: „Ale vždyť já jí taky koupila dárek! Jenže Matýsek je můj pravý vnuk…“

„Aničku jsi znala od jejích čtyř let,“ vložila jsem se do hovoru. „Byla by moc ráda, kdyby ji někdo přijal takovou, jaká je.“

Následovalo dlouhé ticho. Pak paní Novotná tiše řekla: „Já… asi jsem si to neuvědomila. Vždycky jsem chtěla mít velkou rodinu, ale když jste přišli s Aničkou… byla jsem zmatená.“

Bylo to poprvé, co jsme o tom mluvili otevřeně. Dohodli jsme se, že příště budou dárky pro obě děti stejné a že Anička bude mít možnost trávit čas s babičkou i sama – bez Matýska.

Změna nepřišla hned. Ale postupně jsem viděla, jak se Anička zase začíná smát a těšit na společné chvíle. Paní Novotná ji pozvala na pečení perníčků a dokonce jí ukázala staré rodinné album.

Jednou večer mi Anička řekla: „Mami, babička mi dneska řekla, že jsem její vnučka taky.“ Objala mě a já měla slzy v očích.

Petr mi pak přiznal: „Měl jsem strach, že když do toho šťouráme, všechno pokazíme. Ale možná jsme to měli udělat už dávno.“

Dnes už vím, že rodina nejsou jen krevní pouta nebo tradice. Jsou to i odvaha postavit se za ty slabší a otevřeně mluvit o tom, co bolí.

Někdy si ale kladu otázku: Kolik dětí v jiných rodinách zažívá něco podobného? A kolik dospělých má odvahu to změnit?