Když už je toho moc: Příběh o hranicích a odvaze říct ne

„Jano, prosím tě, mohla bys mi dneska zase pohlídat Aničku? Mám důležitou schůzku v práci a nikdo jiný nemůže.“ Lenka stála ve dveřích našeho bytu, v ruce už držela Aniččinu bundu a v očích měla ten známý naléhavý pohled. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi žaludek stáhl do uzlu. Kolikátý den už to je v řadě? Týden? Dva? Ztratila jsem přehled.

„Lenko, já… dneska to opravdu nejde,“ vyhrkla jsem, ale hned jsem se zarazila. V hlavě mi běžely výčitky: Co když ji zklamu? Co když se na mě naštve? Ale zároveň jsem cítila, jak mi dochází síly. Už nejsem jen ta ochotná sousedka, co ráda pomůže. Jsem chůva na plný úvazek – zadarmo a bez vděku.

Lenka si povzdechla a protočila oči. „No tak, Jani! Vždyť víš, že to mám těžké. Ty jsi doma, máš čas. Pro tebe je to přece maličkost.“

Maličkost? V tu chvíli se mi před očima promítl celý poslední měsíc. Každý den jsem hlídala Aničku – někdy na hodinu, někdy na půl dne. Moje vlastní plány šly stranou. Nešla jsem na jogu, kterou jsem si slíbila, neviděla jsem se s kamarádkou, ani jsem si nedočetla knížku, která mi leží na nočním stolku už třetí týden. A co je nejhorší – začala jsem být protivná i na svého manžela Petra, protože jsem byla unavená a podrážděná.

„Lenko, já opravdu nemůžu,“ zopakovala jsem tišeji a sklopila oči. „Mám dneska svoje plány.“

Lenka se zamračila. „Aha. Takže tvoje plány jsou důležitější než moje práce?“ Její hlas byl ledový a já cítila, jak se mi do očí derou slzy. Vždyť já jí tolikrát pomohla! Kolikrát jsem běžela pro Aničku do školky, když Lenka nestíhala? Kolikrát jsem ji vzala k sobě na oběd, když Lenka byla nemocná?

V hlavě mi začal znít hlas mojí mámy: „Nesmíš být hadr na podlahu. Musíš si umět říct dost.“ Ale co když tím ztratím kamarádku? Co když mě začne pomlouvat po celém domě?

„Lenko, nezlob se, ale opravdu dneska nemůžu,“ řekla jsem naposledy a zavřela dveře dřív, než mi slzy stekly po tváři.

Sedla jsem si na gauč a chvíli jen zírala do prázdna. Srdce mi bušilo až v krku. Udělala jsem správnou věc? Nebo jsem byla sobecká?

Za chvíli přišel Petr domů. „Co se stalo?“ zeptal se hned mezi dveřmi, když mě viděl uplakanou.

„Lenka zase chtěla hlídat Aničku a já jí řekla ne. Teď mám pocit, že jsem nejhorší člověk na světě.“

Petr si ke mně sedl a vzal mě za ruku. „Jani, vždyť jsi jí pomáhala víc než dost. Máš právo na svůj čas. Nemůžeš pořád žít podle cizích potřeb.“

Věděla jsem, že má pravdu. Ale stejně mě hryzalo svědomí.

Druhý den ráno jsem potkala Lenku na chodbě. Ani se na mě nepodívala. Jen prošla kolem s Aničkou za ruku a něco si pro sebe zamumlala. Cítila jsem se ještě hůř.

Celý den jsem přemýšlela: Kde je ta hranice mezi pomocí a vykořisťováním? Kdy už je toho moc? Proč mám pocit viny za to, že chráním sama sebe?

Večer mi přišla zpráva od sousedky Martiny z vedlejšího vchodu: „Jani, slyšela jsem od Lenky, že jsi jí odmítla pohlídat malou. Neboj se toho – ona si zvykla všechno házet na ostatní. Musíme si držet svoje hranice.“

Najednou mi spadl kámen ze srdce. Nejsem v tom sama. Nejsem špatný člověk jen proto, že nechci být pořád k dispozici.

Za pár dní Lenka přišla znovu. Tentokrát už ne tak sebevědomě. „Jani… promiň za minule. Asi jsem to přehnala. Jen… někdy je toho na mě moc.“

Podívala jsem se jí do očí a poprvé za dlouhou dobu necítila strach ani vinu. „Lenko, chápu tě. Ale i já mám svoje limity. Ráda ti pomůžu – občas. Ale potřebuju taky svůj čas.“

Lenka přikývla a poprvé za dlouho jsme si povídaly jako dvě rovné ženy.

Dnes už vím, že říct ne není sobecké – je to nutné pro přežití duše.

Kolikrát jste vy sami řekli ano jen proto, že jste se báli konfliktu? A kde je vaše hranice mezi pomocí a vlastním štěstím?