Kočárek, který rozdělil naši rodinu

„Tak už ho konečně dej Terezce, vždyť ti jen zabírá místo ve sklepě!“ ozvala se mamka, když jsem se opět vrátila z práce a našla ji v kuchyni s mojí sestrou Lenkou. Vzduch byl těžký, napětí by se dalo krájet. Lenka seděla u stolu, ruce složené na břiše, oči upřené do stolu. Věděla jsem, proč přišla. Už několik týdnů mi psala zprávy, volala, a teď si přivedla posilu – naši mámu.

„Mami, já ti to vysvětlovala už mockrát,“ snažila jsem se zachovat klid, ale hlas se mi třásl. „Ten kočárek… já ho prostě nemůžu dát pryč.“

Lenka zvedla oči a v nich měla slzy. „Proč? Vždyť už ho nepotřebuješ! Terezka čeká miminko a nemají peníze na nový. Ty ho máš ve sklepě už dva roky.“

Zhluboka jsem se nadechla. V hlavě mi běžely vzpomínky jako starý film – jak jsem s tím kočárkem chodila do parku, jak v něm spal můj malý Honzík, když byl ještě zdravý. Jak jsme spolu jezdili na výlety, jak jsem ho houpala a zpívala mu ukolébavky. Nikdo z nich nevěděl, že ten kočárek je pro mě víc než jen kus plastu a kovu. Je to poslední věc, která mi po Honzíkovi zůstala.

„Lenko,“ začala jsem opatrně, „já vím, že to pro Terezku není jednoduché. Ale ten kočárek… je to pro mě vzpomínka. Já ho ještě nemůžu dát pryč.“

Mamka protočila oči. „To jsou zase tvoje city! Vždyť Honzík je zdravý, už chodí do školy. Proč se tak držíš starých věcí?“

„Protože…“ hlas se mi zlomil a musela jsem se odvrátit. Nikdo neví, jak těžké bylo přijít o druhé dítě. Nikdo neví, že ten kočárek měl být i pro něj. Nikdo neví o těch nocích, kdy jsem seděla ve sklepě na studené zemi a objímala madlo toho kočárku, protože jsem neměla co jiného obejmout.

Lenka vstala a přešla ke mně. „Prosím tě, ségra. Terezka je zoufalá. Všichni jí pomáhají, jen ty ne.“

Cítila jsem tlak v hrudi. Všichni čekali, že ustoupím. Že budu ta hodná sestra, která vždycky všechno dá a nikdy si nic nenechá pro sebe. Ale tentokrát jsem nemohla.

„Nejde to,“ zašeptala jsem.

Lenka se rozplakala a utekla z kuchyně. Mamka za ní jen zavrtěla hlavou a pak mě probodla pohledem: „Jsi sobec.“

Zůstala jsem sama v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Proč to nikdo nechápe? Proč je pro ně ten kočárek jen věc?

Dny plynuly a napětí v rodině rostlo. Lenka mi přestala volat, mamka se mnou mluvila jen nezbytně nutně. Na rodinné oslavě narozenin mého táty bylo dusno – všichni se bavili mezi sebou a mě přehlíželi. Terezka se na mě ani nepodívala.

Jednou večer jsem seděla ve sklepě, držela madlo kočárku a plakala. Najednou se otevřely dveře a vešla moje dcera Klárka.

„Mami?“ sedla si ke mně na zem. „Proč jsi tady?“

Utřela jsem si slzy a pokusila se usmát. „Jen vzpomínám.“

Klárka pohladila kočárek. „To je ten slavný kočárek?“

Přikývla jsem.

„Víš,“ začala opatrně, „já chápu, že je pro tebe důležitý. Ale možná bys měla říct tetě pravdu. Třeba by to pochopila.“

Zamyslela jsem se nad jejími slovy. Nikdy jsem s Lenkou nemluvila o tom druhém dítěti, o potratu, o bolesti, která mě pořád svírá.

Druhý den jsem Lence zavolala.

„Můžeme se sejít?“ zeptala jsem se tiše.

Souhlasila.

Sešly jsme se v kavárně na náměstí. Lenka byla bledá a unavená.

„Lenko,“ začala jsem hned, „musím ti něco říct. Ten kočárek… není to jen o Honzíkovi. Já… já měla být dvakrát máma.“

Lenka ztuhla.

„Já vím, že tobě i Terezce je těžko,“ pokračovala jsem s námahou, „ale ten kočárek je poslední věc, která mi po tom druhém dítěti zbyla.“

Lenka mlčela dlouho. Pak mi stiskla ruku.

„Promiň,“ zašeptala. „Já to nevěděla.“

Obě jsme plakaly.

Nakonec jsme našly kompromis – kočárek zůstal u mě ještě rok a pak jsem ho Terezce předala sama, až když jsem byla připravená.

Rodina se pomalu začala uzdravovat. Ale jizva zůstala.

Dodnes si kladu otázku: Udělala bych to znovu stejně? Nebo bych měla být silnější a pustit minulost dřív? Co byste udělali vy na mém místě?