Láska, peníze a rodina: Když rodiče mého muže milují jen tehdy, když máme za co žít

„A co jste si mysleli, že budete žít z lásky?“ pronesla paní Novotná s ledovým klidem, když jsme jí s Petrem oznámili, že Petr přišel o práci. Seděla naproti mně v jejich obýváku, ruce složené v klíně, oči upřené na mě, jako bych byla ta, která všechno pokazila. Petr mlčel, díval se do země. V tu chvíli jsem měla chuť se zvednout a odejít, ale místo toho jsem jen pevněji sevřela jeho ruku.

Bylo mi tehdy třicet a s Petrem jsme byli manželé teprve dva roky. Vzali jsme se z lásky, i když jeho rodiče měli výhrady – prý jsme mladí, nerozvážní a hlavně – nemáme dost peněz. Já pracovala jako učitelka na základce v Plzni, Petr byl projektant v malé firmě. Žili jsme skromně, ale byli jsme šťastní. Alespoň do té doby, než přišla první rána: Petrův vyhazov.

„Mami, to přece není konec světa,“ snažil se Petr bránit. „Najdu si něco jiného.“

„A z čeho budete žít? Myslíš, že ti někdo v tomhle věku dá práci hned? A co hypotéka? To jste si měli rozmyslet dřív, než jste si pořizovali byt,“ pokračovala jeho matka. Jeho otec, pan Novotný, jen mlčky přikyvoval a občas si povzdechl.

Ten večer jsme odcházeli s pocitem, že jsme selhali. Nejen před sebou, ale hlavně před nimi. A přitom jsme nikdy nic nechtěli – žádné peníze, žádné dary. Jen trochu podpory, pochopení. Místo toho jsme dostali výčitky a chlad.

Doma jsme seděli v kuchyni, já brečela a Petr mě objímal. „To zvládneme,“ šeptal mi do vlasů. „Nenecháme si od nich zničit to, co máme.“

Ale nebylo to tak jednoduché. Petr hledal práci tři měsíce. Mezitím jsme museli šetřit na všem – na jídle, na výletech, dokonce i na dárcích k Vánocům. Když jsme přijeli k Novotným na Štědrý den, paní Novotná si nás změřila pohledem a ironicky poznamenala: „Letos to asi bude skromnější, co?“

Petr se snažil zachovat klid, ale já cítila, jak v něm vře vztek. „Mami, Vánoce nejsou o penězích,“ řekl tiše.

„To říkají ti, co je nemají,“ odsekla.

Ten večer jsem poprvé pochopila, že jejich láska je podmíněná. Když se nám dařilo – když Petr dostal prémie, když jsme koupili nový nábytek – byli milí, zvali nás na večeře, chlubili se námi před známými. Ale když přišly těžké časy, byli jsme pro ně jen přítěží.

Po půl roce Petr konečně našel práci. Nebyla tak dobře placená jako ta předchozí, ale byli jsme rádi za každou korunu. Novotní najednou změnili tón – začali nás zvát na grilování, posílali nám domácí koláče, ptali se, jestli něco nepotřebujeme. Bylo to až směšně průhledné.

Jednou večer jsem to už nevydržela a řekla Petrovi: „Máš pocit, že nás mají rádi jenom tehdy, když máme peníze?“

Petr dlouho mlčel. „Nevím,“ řekl nakonec. „Možná je to jejich způsob, jak nám ukázat, co je podle nich v životě důležité. Ale já bych chtěl, aby nás měli rádi i tehdy, když jsme na dně.“

Čas plynul a já se snažila najít cestu k jeho rodičům. Nosila jsem jim domácí buchty, pomáhala na zahradě, nabízela jim pomoc s nákupy. Ale pokaždé, když jsme měli nějaký problém – když jsem onemocněla a musela být měsíc doma, když nám odešla pračka a neměli jsme na novou – jejich zájem ochladl.

Jednoho dne jsem seděla s paní Novotnou u kávy a zeptala se jí přímo: „Proč je pro vás tak důležité, kolik máme peněz? Vždyť jsme pořád ti samí lidé.“

Podívala se na mě dlouze a pak řekla: „Protože já jsem celý život musela bojovat o každou korunu. Vím, co to znamená nemít nic. Nechci, abyste dopadli jako my.“

V tu chvíli jsem ji poprvé pochopila. Její strach z chudoby byl silnější než láska k vlastní rodině. Ale zároveň jsem cítila smutek – protože jsem věděla, že nikdy nebudeme dost dobří, pokud nebudeme mít dost peněz.

Roky plynuly a my s Petrem jsme si vybudovali vlastní život. Naučili jsme se spoléhat hlavně na sebe. S Novotnými jsme udržovali vztahy – ale už jsem nikdy necítila tu důvěru a blízkost, po které jsem tolik toužila.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je možné milovat rodinu, která vás miluje jen tehdy, když z toho něco má? Nebo je lepší najít si vlastní rodinu mezi přáteli a lidmi, kteří vás přijmou i s prázdnou peněženkou?

Co byste udělali vy? Dá se vůbec odpustit taková podmíněná láska?