Léto u babičky Nory: Když láska nestačí

„Proč jsi dneska zase u Viktorie?“ vyštěkla babička Nora, sotva jsem vešla do její kuchyně. Její hlas byl ostrý jako nůž a v očích jí plály slzy, které se snažila skrýt za hrncem s bramboračkou. Stála jsem ve dveřích, batoh na zádech, a cítila jsem se provinile, i když jsem vlastně nic špatného neudělala. „Maminka říkala, že mám jít dneska k druhé babičce,“ špitla jsem.

Nora si utřela ruce do zástěry a zadívala se na mě tak smutně, že mě to bodlo u srdce. „Víš, já jsem si myslela, že aspoň léto bude naše. Že si spolu upečeme koláč, půjdeme na houby…“ Její hlas se zlomil.

Sedla jsem si ke stolu a sledovala, jak se snaží předstírat, že je všechno v pořádku. Ale nebylo. Od té doby, co se táta znovu oženil a do našeho života vstoupila Viktorie, bylo všechno jinak. Viktorie byla jiná než Nora – měla velký dům na kraji města, pořádala zahradní slavnosti a kupovala mi drahé dárky. Ale nikdy jsem u ní necítila to teplo domova jako u Nory.

Jenže rodiče chtěli být spravedliví. „Musíš trávit čas s oběma babičkami,“ říkala máma. „Je to fér.“ Jenže co je fér pro dospělé, není vždycky fér pro děti.

Jednoho odpoledne jsem seděla s Norou na lavičce pod starou třešní. „Víš, Baruško,“ začala tiše, „já vím, že Viktorie má víc peněz a může ti koupit všechno na světě. Ale já mám jen tebe.“

„Já vím, babi,“ zašeptala jsem a objala ji kolem ramen. Cítila jsem, jak se třese.

Další den mě máma odvezla k Viktorii. Ta mě přivítala s úsměvem a hned mi podala nový mobil. „Podívej, co jsem ti koupila! A večer přijde i tvůj bratranec Matěj, uděláme grilovačku.“ Usmála jsem se ze slušnosti, ale v hlavě mi pořád zněla Norina slova.

Večer jsem seděla na Viktorčině terase a pozorovala cizí lidi kolem stolu. Všichni se smáli, povídali si o dovolených v Chorvatsku a nových autech. Já jen tiše seděla a přemýšlela, jestli si Nora taky někdy připadá tak sama.

Když mě máma další den vyzvedla, byla nervózní. „Baruško, nemůžeš být pořád smutná. Obě babičky tě mají rády.“

„Ale já nechci být roztržená napůl,“ vyhrkla jsem.

Máma se zarazila. „To není tak jednoduché…“

Doma u Nory bylo ticho. Seděla v křesle a pletla ponožky. „Tak co? Bylo hezky?“ zeptala se bez zájmu.

„Bylo,“ zalhala jsem.

Ticho mezi námi rostlo každým dnem. Nora byla čím dál uzavřenější, často chodila spát brzy a ráno dlouho nevstávala. Jednou jsem ji slyšela plakat v ložnici.

Jednoho večera přišla máma s tátou na návštěvu. Seděli jsme všichni u stolu a snažili se tvářit normálně. Táta začal mluvit o tom, jak Viktorie plánuje výlet do Prahy a že bych tam měla jet s ní.

Nora sevřela ruce v klíně tak silně, až jí zbělely klouby. „A co když Baruška nechce?“ řekla tiše.

Všichni ztichli.

„Mami…“ začala máma opatrně.

„Nechte ji rozhodnout!“ vykřikla Nora najednou. „Nechte ji být dítětem! Proč ji musíte pořád tahat sem a tam?“

Táta se zamračil. „Noro, nechceme ti Barušku brát.“

„Ale berete!“ rozplakala se Nora a utekla do ložnice.

Seděla jsem tam jako přikovaná. Chtěla jsem za ní běžet, ale máma mě zadržela. „Dej jí čas.“

Ten večer jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, jak moc dospělí komplikují věci, které by mohly být jednoduché. Proč nestačí být spolu? Proč musí být všechno rozdělené?

Ráno jsem našla Noru v kuchyni. Seděla u stolu a dívala se z okna na zahradu.

„Babi… promiň mi to všechno,“ zašeptala jsem.

Podívala se na mě a poprvé po dlouhé době se usmála. „To není tvoje vina, Baruško.“

Objaly jsme se a obě jsme plakaly.

To léto skončilo dřív, než začalo. Už nikdy nebylo jako dřív – mezi mnou a Norou zůstala jizva, kterou nešlo jen tak zacelit.

Někdy přemýšlím: Proč musí být láska v rodině tak složitá? Proč si dospělí neuvědomují, jak moc jejich rozhodnutí bolí děti? Co byste udělali vy na mém místě?