Mezi čtyřmi stěnami: Boj o vlastní domov

„Tohle je přece nesmysl, Petro! Já tuhle kuchyň chci mít podle svého!“ Ludmila stála uprostřed naší nové kuchyně, ruce v bok, a její hlas se nesl celým bytem. Petr se na mě omluvně podíval, ale neřekl nic. Já jsem jen sevřela rty a snažila se nevybuchnout. Bylo to už potřetí ten týden, co jsme se hádali kvůli tomu, jak bude vypadat náš nový byt – nebo spíš jejich byt, protože já jsem se v něm začínala cítit jako host.

Když jsme s Petrem začali hledat vlastní bydlení, byla jsem plná naděje. Po letech v podnájmu jsme konečně našetřili na malý byt v Praze 4. Jenže Petrův otec před rokem zemřel a jeho matka Ludmila zůstala sama v paneláku na Jižním Městě. Petr měl pocit, že ji nemůžeme nechat samotnou. „Je to přece moje máma,“ říkal pořád dokola. „A ona nám pomůže s hypotékou.“

Jenže já jsem měla jiný sen. Chtěla jsem domov, kde budu moct být sama sebou. Kde si budu moct dát na poličku knížky, které mám ráda, a kde nebudu muset poslouchat, že „tohle se do obýváku nehodí“. Ale Ludmila měla na všechno názor. Od barev na zdech až po to, jak často máme větrat.

První týdny byly plné malých konfliktů. „Tohle je moc moderní,“ říkala Ludmila pokaždé, když jsem navrhla něco nového. „Za nás se to dělalo jinak.“ Petr se snažil být prostředníkem, ale většinou to skončilo tím, že ustoupil své matce. Já jsem se cítila čím dál víc neviditelná.

Jednou večer jsem seděla v ložnici a tiše brečela do polštáře. Petr přišel a sedl si ke mně. „Prosím tě, vydrž to ještě chvíli,“ šeptal. „Máma si zvykne.“ Ale já jsem věděla, že si nezvykne – že ona je zvyklá mít poslední slovo.

Jednoho dne přišla Ludmila s tím, že bychom měli vyměnit záclony. „Tyhle jsou moc tmavé,“ prohlásila a už vytahovala svoje staré krajkové záclony z igelitky. „Vždyť to tu vypadá jak v hrobě.“

„Ale mně se ty záclony líbí,“ namítla jsem tiše.

„No jo, ale tady bydlíme všichni,“ odsekla Ludmila.

Petr mlčel. Jen se díval do země.

Začala jsem chodit domů později z práce. Zůstávala jsem déle v kanceláři, jen abych nemusela poslouchat Ludmiliny poznámky o tom, jak špatně vařím nebo jak neumím pořádně uklidit. Jednou mi dokonce řekla: „Víš, Petrovi bys mohla víc žehlit košile. On je zvyklý na jiný standard.“

Jednoho večera jsem to už nevydržela.

„Petře, já už takhle dál nemůžu,“ řekla jsem mu tiše u večeře.

Ludmila seděla naproti nám a tvářila se dotčeně.

„Co tím myslíš?“ zeptal se Petr.

„Myslím tím, že potřebuju svůj prostor. Že chci domov, kde budu moct dýchat. Nechci žít jako host ve vlastním bytě.“

Ludmila začala plakat. „Tak já vám tu překážím? Po všem, co jsem pro vás udělala?“

Petr byl v pasti mezi dvěma ženami svého života. Já jsem věděla, že pokud teď neustoupím já, bude to muset udělat on – nebo jeho matka.

Následující týdny byly plné napětí. Ludmila se mnou nemluvila. Petr byl nervózní a doma bylo ticho jako před bouří. Jednoho dne jsem přišla domů a našla Ludmilu balit kufry.

„Odcházím k sestře do Brna,“ řekla bez pohledu na mě.

Cítila jsem úlevu i vinu zároveň. Petr byl smutný, ale i on si všiml, že doma je najednou klidněji.

Začali jsme znovu budovat náš vztah – tentokrát bez třetí osoby mezi námi. Ale jizvy zůstaly. Petr často volal matce a já cítila odstup mezi námi.

Někdy večer sedím v obýváku a přemýšlím: Stálo to za to? Může žena někdy opravdu vyhrát boj o svůj vlastní domov? Nebo je to vždycky něco za něco?