Mezi čtyřmi stěnami: Příliš malý prostor pro naše sny

„To snad není možné! Zase ty hračky všude!“ vyhrkla jsem, když jsem v noci zakopla o Matýskův dřevěný vláček. V našem malém bytě, kde se kuchyňka mění v ložnici a obývák je zároveň dětským pokojem, není místo na nic – ani na sny, ani na hádky. Petr se otočil na gauči, který večer co večer rozkládáme, a unaveně zabručel: „Jani, prosím tě, nech to na ráno. Už takhle jsme všichni na hraně.“

Ale já už nemohla mlčet. „Na hraně jsme proto, že tvoje máma dala ten větší byt Tomášovi! Proč? My máme dítě! On je sám! Jak tohle může být fér?“

Petr si povzdechl a zadíval se do stropu. „Víš, jak to máma má. Tomáš je její mazánek. Prý ho potřebuje mít nablízku, když je pořád nemocný…“

„Ale my jsme rodina! My potřebujeme prostor! Matýsek nemá kde si hrát, já nemám kde pracovat…“ Hlas se mi zlomil a slzy mi začaly stékat po tváři. V tu chvíli se Matýsek probudil a rozespale se rozplakal. „Maminko, proč křičíš?“

Objala jsem ho a snažila se skrýt zoufalství. „Nic se neděje, broučku. Jen jsem zakopla.“ Ale v hlavě mi vířily myšlenky: Jak dlouho to ještě vydržím? Jak dlouho budu přehlížet tu nespravedlnost?

Druhý den ráno jsem šla do práce s těžkým srdcem. V kanceláři jsem byla jako tělo bez duše. Kolegyňka Lenka si toho všimla: „Jani, jsi v pohodě?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Bydlíme ve třech v jedné místnosti a Petrova máma dala větší byt Tomášovi. Už nevím, co dělat.“ Lenka pokrčila rameny: „To je typické. U nás doma to bylo podobné. Ale víš co? Musíš si dupnout.“

Večer jsem se rozhodla promluvit si s tchyní. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem stála před jejím bytem na Vinohradech – tím bytem, který mohl být náš. Otevřela mi s úsměvem: „Janičko, copak?“

„Paní Nováková, můžeme si promluvit?“ začala jsem opatrně. „Víte, my už to v té garsonce nezvládáme. Matýsek potřebuje prostor. Myslím, že by bylo fér, kdybychom dostali ten větší byt my.“

Tchyně se zamračila: „Ale Tomáš je nemocný! Potřebuje klid a já ho mám pod dohledem.“

„Ale my jsme tři! On je dospělý chlap! Nemůžeme pořád žít jako sardinky,“ vyhrkla jsem zoufale.

Tchyně jen mávla rukou: „To je život, Janičko. Každý má svůj kříž.“

Odešla jsem domů s pocitem naprosté bezmoci. Petr mě objal: „Já už nevím, jak ji přesvědčit.“

Dny plynuly a napětí doma rostlo. Matýsek začal být neklidný, často plakal a v noci se budil. Já byla podrážděná a hádky s Petrem byly čím dál častější.

Jednou večer přišel Tomáš na návštěvu. Seděl na našem rozkládacím gauči a rozhlížel se po přeplněné místnosti. „Hele, Jano… já vím, že to není fér,“ řekl tiše. „Ale máma mě prostě nepustí. Pořád mě má za malýho kluka.“

„A co kdybys jí řekl, že už to nepotřebuješ? Že bys radši žil sám někde jinde?“ zeptala jsem se s nadějí.

Tomáš pokrčil rameny: „Víš, já mám strach být sám. A máma by to neunesla.“

V tu chvíli jsem pochopila – tady nejde jen o spravedlnost nebo prostor. Jde o strachy a závislosti celé rodiny.

Začala jsem hledat jiné možnosti – pronájem většího bytu, hypotéku… Ale ceny v Praze byly šílené. Každý večer jsem procházela inzeráty a počítala peníze. Petr byl skeptický: „Na hypotéku nedosáhneme a nájem nás zruinuje.“

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Matýsek spal na matraci vedle gauče a Petr tiše dýchal vedle mě. V hlavě mi zněla slova tchyně: Každý má svůj kříž.

Ale proč musí být ten náš tak těžký?

Začala jsem psát blog o našem životě v malém bytě – o tom, jaké to je nemít soukromí, jaké to je žít mezi krabicemi a kompromisy. Lidé mi začali psát své příběhy – nebyli jsme sami.

Jednoho dne mi napsala paní z neziskovky: „Jano, máme program pro mladé rodiny v bytové nouzi. Zkuste to.“

Po měsících čekání jsme dostali nabídku na malý dvoupokojový byt na okraji Prahy. Nebyl dokonalý, ale byl náš.

Když jsme se stěhovali, Matýsek běhal po prázdných místnostech a smál se: „Maminko, tady budu mít svůj pokojíček?“

Objala jsem ho a poprvé po letech cítila naději.

Ale někdy v noci mě přepadne otázka: Proč musí být cesta k domovu tak trnitá? Je rodina opravdu o krvi – nebo o tom, kdo vám dá šanci žít důstojně?