Mezi dvěma domovy: Rozhodnutí, které mě roztrhalo na kusy

„To nemyslíš vážně, Tomáši! Ty chceš vzít peníze, které nám máma dala na byt, a dát je tvému tátovi? Vždyť jsme se na to těšili roky!“ křičela jsem a slzy mi stékaly po tvářích. Tomáš stál u okna našeho malého pronajatého bytu v Nuslích a mlčel. V jeho očích jsem viděla bolest i vzdor. „Lucie, je to můj táta. Má rakovinu. Potřebuje tu léčbu, jinak…“ zlomil se mu hlas.

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Maminka mi celý život šetřila na to, abych jednou mohla mít vlastní střechu nad hlavou. Po smrti táty jsme byly samy a ona dělala noční směny v nemocnici, aby mi mohla něco dát do začátku. Když mi před měsícem podala obálku s úsporami, brečely jsme obě. „Tohle je pro tebe, Lucko. Chci, abys měla jistotu. Ať už se stane cokoliv.“

Jenže pak přišla ta zpráva. Tomášův táta, pan Novotný, byl vždycky silný chlap. Pracoval celý život v ČKD, nikdy si nestěžoval. Najednou mu diagnostikovali rakovinu slinivky a lékaři řekli, že jediná šance je drahá experimentální léčba v Motole. Pojišťovna to neproplatí. Tomáš byl zoufalý. Jeho máma už dávno zemřela a on je jediná opora.

Začali jsme se hádat každý den. Já chtěla byt – malý 2+kk v Modřanech, kde bychom mohli začít nový život a možná jednou založit rodinu. Tomáš chtěl zachránit tátu. „A co když mu ta léčba ani nepomůže?“ vyletěla jsem jednou v afektu. Okamžitě jsem toho litovala. Tomáš se na mě podíval tak zraněně, že jsem měla chuť zmizet.

Maminka o ničem nevěděla. Každý týden mi volala a ptala se, jestli už jsme našli něco pěkného. „Hlavně ať je tam hodně světla, Lucko. A balkon! Vždycky jsi chtěla balkon.“ Srdce mi pukalo při každém hovoru.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a dívala se na staré fotky z dětství. Táta s mámou na chalupě v Orlických horách, já s rozbitým kolenem a úsměvem od ucha k uchu. Vzpomněla jsem si, jak táta vždycky říkal: „Rodina je to nejdůležitější.“ Ale co když teď mám dvě rodiny? Svoji mámu a Tomášova tátu?

Tomáš přišel domů pozdě a vypadal zničeně. „Byl jsem za tátou,“ řekl tiše. „Je slabý… ale pořád věří, že to zvládne.“ Sedl si ke mně a chytil mě za ruku. „Lucko, já vím, že ti ubližuju. Ale já prostě nemůžu jen tak sedět a dívat se, jak umírá.“

Mlčela jsem dlouho. Pak jsem řekla: „A co když dáme polovinu? Něco na léčbu a něco na byt?“ Tomáš zavrtěl hlavou: „To nestačí ani na jedno pořádně.“

Začali jsme hledat jiné možnosti. Půjčka? Hypotéka? Ale s našimi platy – já učitelka na základce, Tomáš technik v servisu – nám banka moc nepůjčí. Zkoušeli jsme sbírky na internetu, ale lidé jsou unavení příběhy o nemocech a penězích.

Jednoho dne jsem šla za maminkou. Seděly jsme spolu u kávy v jejím panelákovém bytě na Proseku. „Mami… potřebuju ti něco říct.“ Vyprávěla jsem jí všechno – o Tomášově tátovi, o penězích, o našich hádkách.

Maminka mě dlouho objímala. „Lucko, já tě chápu,“ řekla nakonec. „Ale ty peníze jsou tvoje. Udělej s nimi to, co cítíš jako správné.“

Vrátila jsem se domů s ještě větším zmatkem v hlavě. Tomáš seděl u stolu a díval se do prázdna. „Promiň,“ zašeptal najednou. „Možná bych měl být víc jako ty… myslet na budoucnost.“

„A já bych měla být víc jako ty,“ odpověděla jsem mu tiše. „Myslet na druhé.“

Nakonec jsme udělali rozhodnutí – dali jsme všechny peníze na léčbu Tomášova táty. Bylo to těžké, ale oba jsme věděli, že bychom si nikdy neodpustili opak.

Tchán bohužel po půl roce zemřel. Léčba mu prodloužila život jen o pár měsíců, ale Tomáš byl s ním až do konce.

Zůstali jsme v našem malém pronájmu ještě další dva roky. Bylo to těžké období – hádky vystřídalo ticho a smutek. Ale časem jsme si k sobě zase našli cestu.

Dnes už máme vlastní byt – malý, starý, ale náš. A pokaždé když vyjdu na balkon (ano, máme balkon!), vzpomenu si na všechny ty slzy i objetí.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Udělali jsme správně? Nebo jsme měli myslet víc na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?