Mezi dvěma ohni: Když matka a tchyně chtějí všechno tvé

„Martino, kdy přijdeš? Potřebuju tě s nákupem, bolí mě záda,“ ozvalo se z telefonu hned po zazvonění. Mamin hlas byl unavený, ale neústupný. Ještě jsem ani nestihla odpovědět, když mi do druhého mobilu začala volat tchyně. „Martinko, prosím tě, mohla bys mi pomoct s tou novou televizí? Já tomu vůbec nerozumím.“

Stála jsem uprostřed kuchyně v našem panelákovém bytě na Jižním Městě, v ruce vařečku, na plotně bublala polévka pro děti a v hlavě mi hučelo. Můj muž Petr byl v práci, děti si hrály v pokojíčku a já měla pocit, že se každou chvíli rozpadnu na tisíc kousků. „Mami, dneska to asi nestihnu, mám toho moc,“ snažila jsem se vysvětlit. „Ale Marti, vždyť víš, že nikoho jiného nemám…“

Zavěsila jsem a s těžkým srdcem vytočila číslo tchyně. „Maminko, dneska to bude těžké, mám nemocné děti.“ „Ale vždyť já jsem taky sama! Petr na mě nemá čas a já si s tou televizí nevím rady!“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Proč musím být vždycky já ta, kdo všechno zařídí? Proč se všichni spoléhají jen na mě? Vzpomněla jsem si na dobu před svatbou, kdy jsem měla pocit, že svět je otevřený a všechno zvládnu. Teď jsem byla žena mezi dvěma ohni – mezi matkou a tchyní, které obě potřebují moji pozornost a lásku.

Petr přišel domů pozdě večer. „Co je ti?“ zeptal se, když mě viděl sedět u stolu se sklopenou hlavou. „Nic… jen jsem unavená.“ Nechtěla jsem mu vyčítat, že mi s tím vším nepomáhá. On měl dost svých starostí v práci. Ale někde uvnitř mě to bolelo – proč je vždycky péče o rodiče a domácnost na mně?

Další den ráno jsem vezla děti do školky a v hlavě mi běžely výčitky: měla bych zajet za mámou? Nebo radši za tchyní? Co když se některá urazí? V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si povídali o dovolených a já přemýšlela, kdy jsem naposledy byla sama venku nebo si jen tak četla knížku.

Odpoledne mi přišla zpráva od mámy: „Marti, už jsi zapomněla, kdo tě vychoval?“ A od tchyně: „Petr říkal, že máš dnes volno…“ Měla jsem chuť utéct někam daleko. Ale místo toho jsem šla pro děti a pak rychle k mámě s nákupem. Seděla u stolu, tvářila se uraženě. „Ty už na mě nemáš čas,“ řekla tiše. „Mami, snažím se… ale mám taky svou rodinu.“

Večer jsme s Petrem seděli u televize. „Musíme něco změnit,“ řekla jsem najednou. „Nemůžu být pořád roztrhaná mezi všemi.“ Podíval se na mě překvapeně. „Co chceš dělat?“

Nevěděla jsem. Chtěla jsem být dobrou dcerou i snachou, ale zároveň jsem cítila, že ztrácím sama sebe. Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem někomu řekla nahlas: „Jsem unavená z toho být pro všechny.“

Jednou večer přišla máma nečekaně k nám domů. Děti byly nadšené, Petr trochu rozpačitý. Máma seděla v kuchyni a dívala se na mě: „Marti, já vím, že toho máš hodně… Ale já už nikoho jiného nemám.“

O týden později jsme jeli k tchyni na nedělní oběd. Tchyně byla nervózní a pořád něco komentovala: „Tohle bys měla dělat jinak…“ Cítila jsem, jak ve mně roste vztek i smutek zároveň.

Jednou večer jsem to už nevydržela a rozplakala se před Petrem: „Já už nemůžu! Chci mít taky svůj život!“ Petr mě objal: „Promiň… nikdy mi nedošlo, jak moc tě to ničí.“

Začali jsme spolu víc mluvit. Petr slíbil, že bude víc pomáhat s mámou i s jeho maminkou. Já se naučila říkat ne – někdy s výčitkami, ale přece jenom.

Jednou mi máma zavolala: „Marti, dneska přijdu já k vám – přinesu koláč.“ A tchyně mi napsala: „Dneska zvládnu televizi sama.“

Možná to není dokonalé. Pořád mám někdy pocit viny a někdy mě obě maminky potřebují víc než jindy. Ale už vím, že musím myslet i na sebe.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je tak těžké být ženou mezi dvěma rodinami? Musíme vždycky všechno zvládnout samy? Co byste dělali vy na mém místě?