Mezi dvěma ohni: Když pomoc od mámy znamená rozkol v rodině

„Jano, už zase volal majitel. Prý potřebuje byt pro syna, máme si hledat něco jiného do konce léta,“ ozval se Petr s unaveným hlasem, když jsem večer sklízela nádobí ze stolu. V tu chvíli mi zaskočil knedlík v krku. Naše pětiletá dcera Anička si hrála v koutě s plyšákem a já cítila, jak se mi stahuje žaludek. Už zase. Už zase balit, hledat nový podnájem, vysvětlovat Aničce, proč musí opustit kamarádku ze školky.

„A co máme dělat? Vždyť už jsme tohle absolvovali třikrát! Já už nemůžu, Petře,“ vyhrkla jsem a slzy mi začaly téct po tvářích. Petr mě objal, ale jeho objetí bylo slabé, jako by byl duchem někde jinde.

Ten večer jsem volala mámě. Věděla jsem, že nás tohle všechno ničí. Máma mě vyslechla a pak řekla něco, co jsem vůbec nečekala: „Janičko, mám něco našetřeno. Ne moc, ale na malou garsonku by to mohlo stačit. Chci, abyste měli jistotu.“

Zůstala jsem sedět v kuchyni s mobilem v ruce a nevěřícně zírala do zdi. Vlastní bydlení! Konečně bychom mohli zařídit pokojíček pro Aničku podle jejích snů, konečně bychom mohli zasadit kytky na balkon a nebát se, že nás někdo vyhodí. Celou noc jsem nespala a v hlavě si představovala nový začátek.

Ráno jsem to řekla Petrovi. Seděl u stolu, upíjel kávu a díval se z okna na šedivé paneláky. „Moje máma nám chce dát peníze na byt. Na vlastní byt, Petře! Chápeš to?“

Petr se na mě podíval zvláštním pohledem. „To je hezký… Ale…“ odmlčel se a já cítila, jak se mi stahuje hrdlo.

„Co ale?“

„Táta je na tom špatně. Doktoři říkali, že potřebuje operaci v Německu. Pojišťovna to nezaplatí. Máma brečí každý den. Nemáme peníze…“

Najednou jsem pochopila. Petr chce peníze od mojí mámy dát svému otci na léčbu. „To nemyslíš vážně! To jsou peníze na naši budoucnost! Na Aničku!“ vyjela jsem na něj.

„A co když táta umře? Jak s tím budu žít? Jak se budu dívat mámě do očí?“ odpověděl Petr tiše.

Celý den jsme spolu nemluvili. Večer jsem seděla v koupelně na zemi a brečela do ručníku, aby to Anička neslyšela. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře: Když dáme peníze Petrovu tátovi, nikdy nebudeme mít vlastní domov. Když je použijeme na byt, Petr si to nikdy neodpustí.

Další dny byly plné hádek a ticha. Máma mi psala zprávy: „Už jste si vybrali byt? Pomůžu vám s papíry.“ Petr chodil domů později a později, jeho máma mi volala a prosila mě o pochopení: „Janičko, já vím, že je to těžké… Ale on je náš jediný syn…“

Jednou večer jsem slyšela Aničku mluvit ze spaní: „Maminko, už budeme mít svůj domeček?“ Rozbrečela jsem se znovu.

Začali jsme se s Petrem hádat i kvůli maličkostem. „Proč jsi koupila tu drahou šunku? Nemáme peníze nazbyt!“ „A ty jsi zase zapomněl zaplatit školku!“ Každý den byl boj.

Jednoho dne přišla máma osobně. Přinesla bábovku a sedla si ke mně do kuchyně. „Janičko, já vás nechci rozdělit. Ale ty peníze jsou vaše. Na nový začátek.“

Petr přišel domů dřív než obvykle a máma mu to řekla přímo: „Petře, já chápu vaši situaci. Ale ty peníze jsou pro Janu a Aničku.“

Petr jen mlčky přikývl a odešel do ložnice.

Ten večer jsme spolu dlouho mluvili. „Jano, já tě miluju. Ale neumím žít s tím, že bych tátu nechal napospas osudu.“

„A já neumím žít s tím, že nikdy nebudeme mít domov pro Aničku,“ odpověděla jsem.

Byli jsme každý na jiné straně propasti a nevěděli jsme, jak ji překlenout.

Nakonec jsme šli za rodinným poradcem. Seděli jsme tam naproti sobě a říkali nahlas věci, které jsme si doma jen šeptali nebo vůbec neřekli: O strachu z budoucnosti, o pocitu viny, o tom, že každý z nás chce chránit svou rodinu jinak.

Poradce nám řekl: „Musíte najít kompromis. Jinak přijdete o všechno.“

Dny plynuly a my hledali řešení. Nakonec jsme se rozhodli – část peněz půjde Petrovu tátovi na léčbu a část použijeme jako základ pro hypotéku na malý byt někde dál od Prahy.

Nebylo to ideální. Byt byl menší než jsme chtěli a cesta do práce trvala déle. Petrovi rodiče byli vděční, ale napětí mezi námi zůstalo ještě dlouho cítit ve vzduchu.

Ale když jsem viděla Aničku běhat po našem vlastním balkoně s květináčem v ruce a slyšela její smích, věděla jsem, že jsme udělali to nejlepší možné rozhodnutí.

Někdy si ale večer lehnu do postele a přemýšlím: Udělali jsme správně? Nebo jsme jen zvolili menší zlo? Co byste udělali vy na mém místě?